Z panteonu Národního muzea by měla zmizet busta komunistického propagandisty Fučíka a naopak by se tam měli vrátit císař František Josef I. a jeho manželka Alžběta. Pěkný je o tom příspěvek M. C. Putny pro Český rozhlas.
Upřímně řečeno, tento úmysl generálního ředitele Národního muzea Michala Lukeše vítám. Je to návrat k historické spravedlnosti.
Julius Fučík byl průměrným novinářem, podvodníkem a lhářem, který napsal příšerné komunistické agitky o životě v Sovětském svazu v třicátých letech minulého století, přičemž samozřejmě zamlčel brutální Stalinovy zločiny. Rovněž jeho odbojová činnost dostává trhliny, byl spíše práskačem na gestapu než hrdinou protinacistického odboje.
Ve výborné publikaci Ferdinand Peroutka pozdější život (1939 – 1978) autor Pavel Kosatík přibližuje pozdější vystoupení této vynikající novinářské osobnosti v rádiu Svobodná Evropa. Ta upozornila na fakt, že Fučíkovu legendu bourá nejvíc to, že vězňové na Pankráci v roce 1943 vyklepávali na zeď morseovkou varování „pozor na Fučíka.“ Peroutka jistě moc dobře věděl, co říká, protože byl ve stejné věznici vězněn o rok později a doslechl se to od lidí, kteří si na tuto komunistickou modlu pamatovali.
Rovněž manželka jedné z legend Pražského osmašedesátnického jara Františka Kriegela Riva, která byla zatčena gestapem spolu s Fučíkem, o něm řekla, že mluvil, tedy správněji udával.
Pravdou rovněž je, že Fučík v situaci, kdy byl přistižen gestapem v bytě manželů Jelínkových na Pankráci 24. dubna 1942, se vzdal nacistům bez boje, přestože u sebe měl dvě pistole.
Přitom nepsaný zákon odbojářům nařizoval bojovat do poslední chvíle, jak jen to bude možné. On však obě pistole schoval do postele a dokonce je odmítl vydat Mirkovi Klecanovi, který se bránit chtěl. Ano, to byl ten Mirek Klecan, o kterém Fučík ve své Reportáži psané na oprátce píše, že zradil a na gestapu vypovídal. To však na základě této události zpochybňuje profesor Václav Černý v II. díle svého stěžejní knihy Paměti 1938 – 1945 s podtitulem Křik koruny české.
Na gestapu se pak Fučík docela rozpovídal a kvůli němu pak byla zatčena třeba vdova po jeho spolustraníkovi Kurtu Konradovi. Jiné oběti jeho upovídanosti měly to štěstí, že se dokázaly schovávat po celou válku.
Čili Fučíkův kult osobnosti coby hrdinného bojovníka proti nacistům byl zbožným přáním a nikoliv skutečností. Čtyři na sobě nezávislá svědectví potvrzují Fučíkovu zradu a spolupráci s gestapem.
Národní muzeum bylo založeno jako Vlastenecké českou šlechtou v roce 1818 a jeho faktickým zakladatelem byl hrabě Kašpar Maria Sternberg. Významně se na jeho finanční podpoře podíleli i další šlechtici, například Schwarzenbergové: A na výstavbu jeho současné budovy, která se nyní rekonstruuje, na konci 19. století podstatně přispěl, řádově tisícovkami zlatých i císař František Josef I., jenž má zásadní podíl na jejím zhotovení.
Je třeba si uvědomit, že to není jediná zásluha tohoto rakouského panovníka na českých kulturních institucích v době jeho vlády. Stejně tak výrazně pomohl zaplatit například i stavbu Národního divadla. Navíc v době jeho vlády Rakousko, respektive později Rakousko – Uhersko umožnilo rozvoj českého národního života a proto busta Františka Josefa I. a jeho manželky Alžběty řečené Sisi do panteonu Národního muzea patří.
http://www.rozhlas.cz/plus/dnesniplus/_zprava/komunisticky-propagandista-fucik-do-muzejniho-panteonu-nepatri-cisar-ano-rika-putna--1734180
