Jak Polsko rozdrtilo rudé hordy a zachránilo Evropu

Letos je tomu 98 let, kdy vítězná ofenzíva polských vojsk v srpnu 1920 rozdrtila bolševické hordy na Visle a zachránila Evropu před komunistickým terorem. Za to si Poláci zaslouží velký dík.

Plány ruských bolševiků byly jasné, zničení Polska a spojení jednotek Rudé armády s německými komunistickými bojůvkami. Evropa by se dostala pod nadvládu tlup vřeštících paviánů zpitých krví svých obětí, kteří jsou hubiteli lidské civilizace. Tak správně nazval komunisty britský politik sir Winston Churchill.

Rudá armáda měla zpočátku navrch, její jednotky postupovaly onoho léta dvacátého roku na Varšavu, polská armáda jen stěží odolávala náporu nepřítele. Tato válka byla vedena velmi krutě zvláště ze strany ruských bolševiků, kteří neuznávali mezinárodní dohody o zacházení s válečnými zajatci. Například ve vsi Bystryk brutálně rudí kozáci brutálně povraždili mladé nezkušené polské vojáky, kteří se chtěli vzdát do zajetí. Píše o tom spisovatel Karel Richter ve své knize Válka začala v Polsku. Masakry zajatých polských vojáků ze strany barbarských rudoarmějců byly běžné. Proto jsou současné ruské stížnosti na to, že v polských zajateckých táborech tehdy údajně zahynulo na 40 tisíc vojáků Rudé armády drzé a cynické. Poláci brali své nepřátel do zajetí a bohužel situace byla tehdy rok po skončení I. světové války obecně špatná a lidé hladověli. Je tedy logické, že Polsko, které také trpělo nedostatkem potravin, nemohlo jimi dostatečně zásobit ani zajatecké tábory a zajatci umírali také na nemoci. A při tehdejší úrovni lékařské péče je zachránit nešlo. Avšak tvrzení, že Poláci zavinili smrt těchto lidé, je lživé. Je to jenom další z mnoha výmyslů ruské propagandy.

V červenci už se zdálo, že je Polsko na kolenou a rabující rudé hordy se rychle blížily k jeho hlavnímu městu. Ani mezinárodní situace mu nebyla nakloněna. Pod vlivem komunistické propagandy odmítli britští přístavní dělníci nakládat do lodí vojenský materiál pro naše severní sousedy. Zpočátku zklamalo i Československo, když železničáři v Břeclavi odmítali odbavovat vojenské transporty do Polska. V tomto případě si však zaslouží uznání tehdejší československý ministr zahraničí Edvard Beneš, který naštěstí zajistil dopravu zbrojních vlaků do Polska náhradní trasou přes Slovensko. Slováci jako horliví katolíci měli pro své souvěrce větší pochopení.  

Maršál Józef Pilsudski, náčelník státu a nejvyšší velitel armády, vystoupil 3. července 1920 se zásadním projevem k polskému národu: „Občané Rzecipospolité! Vlast vás potřebuje! Nepřátelé obkličující nás ze všech stran, soustředili všechny síly, aby zničili naší krví a lopotou polského vojáka vydobytou nezávislost. Zástupy útočníků, táhnoucích až z hlubin Asie, se snaží zlomit naše hrdinské armády, aby se vrhly na Polsko, podupaly naše nivy, pálily vsi i města a na velkém polském pohřebišti začaly svou hrůzovládu. Jako jedna nehybná zeď musíme povstat k odporu. Ať se nápor bolševismu rozbije o hruď národa. Ať na volání Polska nechybí žádný z jeho věrných a pravých synů, aby dle vzoru svých otců i dědů srazili nepřítele Rzecipospolité k jejím nohám. Vše za vítězství vše! Do zbraně!“ Výzva legendárního velitele se neminula účinkem a do polské armády se během krátké doby přihlásilo na sto tisíc dobrovolníků.

Obrat ve válce nastal 15. srpna, v době, kdy už většina Evropy čekala, že Varšava padne každým dnem. Na tento datum připadá velký katolický svátek - Nanebevzetí Panny Marie, a Poláci jako horliví katolíci přisuzují „Zázrak na Visle“ právě přímluvě Matky Boží. Dokonce tehdy požádali papeže Benedikta XV., aby mohli Pannu Marii nazývat královnou Polska a tehdejší Svatý otec jejich prosbě vyhověl.

Ve skutečnosti se oddíly Rudé armády vedené Michailem Tuchačevským a také Semjonem Buďonym, jehož první jízdní armáda útočila přímo na Varšavu, vyčerpaly a jejich početní stav klesl ve srovnání s polskými jednotkami, ve kterých sloužilo na severní frontě na tři sta tisíc mužů, na polovinu.

Plán protiofenzívy připravil Pilsudski ve spolupráci s francouzským generálem Weygandem a náčelníkem štábu polské armády generálem Tadeuszem Rozwadowskym. Britský historik Norman Davies přičítá hlavní zásluhy na porážce Rudé armády generálu Weygandovi, nicméně rozhodující slovo měl jako vrchní velitel polských ozbrojených sil maršál Pilsudski. V každém případě však útok Poláků do boků bolševických sil znamenal obrat ve válce a během podzimu roku 1920 dostali ruští bolševici od Poláků ještě několik pořádných nakládaček, například v září na řece Němen. Rudá armáda byla silně zdecimovaná a nakonec byla Rižským mírem v březnu 1921 stanovena polsko-sovětská hranice v linii Desna-Slucz-Korzec-Zbrucz, která v podstatě kopírovala situaci při druhém dělení země v roce 1793.

V každém případě si Poláci zaslouží velké uznání za zachránění Evropy před rudým morem. Věčná sláva polským hrdinům.