Výročí významného historika, pro něhož pravda byla vším

Profesor Josef Pekař patřil k nejvýznamnějším a nejlepším českým historikům všech dob. Jeho koncepce dějin českých zemí postavena na pravdě a nikoliv fabulacích, platí pořád.

Před třemi lety jsem se na dovolené ocitl v rodném kraji profesora Josefa Pekaře. Kromě jiných míst navštívil i hřbitov v Jenišovicích, a zapálil u rodinné hrobky, kde jsou uloženy jeho ostatky, svíčku. Byl to takový můj skromný hold člověku, jehož odkazu si nesmírně vážím.

Josef Pekař se narodil před 150 lety jako druhorozený syn v Malém Rohozci u Turnova 12. dubna 1870. Jeho otec, rovněž Josef, byl malorolníkem, respektive spíše chalupníkem, který měl ovšem štěstí a sňatkem s dcerou bohatého sedláka Františkou Černou se z něj stal zámožný člověk. V roce 1874 dokonce zakoupil od svého tchána statek v Daliměřicích (nyní součást Turnova), který byl největší ve vsi, a tak si mohl dovolit o šest let později poslat svého syna na gymnaziální studia do Mladé Boleslavi. Mimochodem onen statek patří rodině Pekařových dosud. Já měl štěstí, že jsem v něm potkal synovce pana profesora, tehdy čtyřiaosmdesátiletého Václava Pekaře, který mně ukázal světnici, ve níž jsou uchovány památky na slavného předka, mimo jiných například diplomy o udělení čestných občanství v různých obcích a městech.

Velký vliv na budoucího historika měl jeho strýc, bratr matky Františky, spisovatel a poslanec Zemského sněmu Království českého Jan Matouš Černý, který dosáhl významného postavení a byla to velká rodová autorita. Mladého Josefa povzbuzovala k cestě vzhůru i matka Františka, která ho často popichovala slovy, „ty nikdy nebudeš jako strýc.“ Budoucnost naštěstí ukázala, že se mýlila. Bohužel, matka zemřela, když mu bylo čtrnáct let.

Po absolvování gymnázia v roce 1888 nastoupil mladý Pekař na Filozofickou fakultu tehdejší české Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze. Již jako dvacetiletý student zasáhl do tzv. rukopisných sporů. Odborníci se v té době přeli o to, jestli jsou rukopisy Královédvorský a Zelenohorský pravé, tedy starobylé literární památky z 13. a 14. století nebo novověké falzifikáty. Pekař zveřejnil článek v Masarykově časopisu Athenaeum, ve kterém přesvědčivě doložil, že místní název Hrubá Skála se začal používat až v 17. století, a v době údajného vzniku rukopisů proto nemohl být znám. což bylo jedním z pádných argumentů proti jejich pravosti.

Josef Pekař patřil k nejvýznamnějším a také nejtalentovanějším žákům zakladatele moderní české historické školy profesora Jaroslava Golla. To dokazuje fakt, že řádnou profesuru získal již v roce 1905, tedy v pouhých 35 letech. Na filozofické fakultě působil jako vyučující několik desítek dalších let. Jeho názory a postoje k dějinám byly značně konzervativní, čímž se lišil od mnoha svých kolegů historiků.

Zápas o smysl českých dějin

Asi nejvíce na sebe profesor Pekař upoutal sporem s pozdějším prezidentem a rovněž univerzitním profesorem Tomášem Garrigue Masarykem o smysl českých dějin. Tohoto zápasu se zúčastnilo více osobností, ale tito dva byli jeho hlavními protagonisty. Masaryk si totiž vymyslel koncepci českých dějin, která je nelogická a neudržitelná a byla renomovanými historiky už mnohokrát vyvrácená. On také nebyl vzděláním historik, ale sociolog, takže se pustil na hodně tenký led. Jeho dějinná konstrukce se dá shrnout asi takto: husitství je nejslavnější obdobím našich dějin a s následující reformací údajně přímým předchůdcem moderní náboženské tolerance, národního obrození a osvícenství. Ústředním mottem českých dějin měla být náboženská myšlenka humanity. Tuto konstrukci však profesor Pekař přesvědčivě vyvrátil jako nevědeckou a nehistorickou.

„U Lipan padlo násilí násilím, padla demokracie česká, poražena již svou vlastní rozháraností – Prokop sám napřed s pražskými se smlouval – a spojenou silou šlechty husitské a katolické a části měst. Avšak nešlo šlechtě dosti vyrazit lidu meč Žižkův a palcáty, lid český všecek musel být poroben a právně zotročen. Tak bylo usneseno v památném roce 1487, Tak tedy skončila reformace, povstavší pro svobodu ducha, zotročením ducha i těla…,“ napsal Masaryk v České otázce.

Pekař ale jasně doložil, že husitství bylo ryze středověkým hnutí, které rozhodně nemělo v úmyslu skoncovat s feudalismem a rovněž nepřineslo náboženskou svobodu v moderním slova smyslu. On upozorňoval na to, že sami Táboři nijak nezpochybňovali tehdejší obecně respektovanou nauku o trojím lidu – duchovenstvu, šlechtě a poddaných, s tím že poddaní mají v souladu s Božím zákonem sloužit oběma nadřazeným skupinám. Radikální husité také sami brutálním násilím potlačovali své názorové odpůrce. Jedním ze čtyř husitských artikulů byl sice i požadavek, aby slovo Boží svobodně hlásáno bylo. Jenomže to není možné chápat v současné duchu moderních lidských práv, ale jednalo se o to, aby husité mohli bez omezení hlásat svoji nauku.

Také v hodnocení bitvy u Lipan se oba rivalové rozcházeli. „Pravím krátce, že den vítězství spojených stran českých nad vojskem Táborů a Sirotků je šťastným dnem našich dějin,“ napsal v článku, který vyšel k výročí lipanské bitvy, v Národní politice 27. května 1934. Zdůvodnil to totálním vyčerpání a devastací českého království po patnáctiletých bojích a proto v zájmu všech stran bylo uzavření kompromisního míru. Táborité a sirotci tomu však nechtěli rozumět, hodlali válčit dál, a tak byla jejich porážka nutností, aby české země dále netrpěly devastací od fanatických náboženských radikálů. Době husitské se věnoval také ve svém stěžejním čtyřsvazkovém díle Žižka a jeho doba. Slavného vojevůdce hodnotí převážně jako válečníka a náboženského fanatika, což se jeho oponentům pochopitelně nelíbilo.

Stavovské povstání a jeho definitivní porážka na Bílé Hoře v listopadu 1620 byly a pro něj neštěstím bez míry na hranic. Viníky tragického konce pokusu o sesazení Habsburků z českého trůnu ale byli povstalí Stavové, kteří přecenili své možnosti a naopak podcenili sílu protivníka.

Dobu pobělohorskou však hodnotí poměrně příznivě. „Popírám, že s vítězstvím protireformace počíná se v duševním životě země jediná bezútěšná poušť,“ napsal ve svém díle Bílá Hora. Nebyla to pro něj žádná doba temna „Temno 18. století mělo také dosti světla. To byla doba, kdy nejen pražská města ožila podivuhodnou krásou baroka, ale kdy celý národ až do poslední vsi, do poslední chatrče, do posledního vzorku krajky až do poslední melodie lidové písně naplnil se životní radostí barokní kultury, pronikající, tvořící, budující novou společnost, nový národ, týž národ z něhož vyšlo naše obrození, z něhož vyšly naše generace.“ napsal Pekař ve Třech kapitolách o sv. Janu Nepomuckém.

Doba národního obrození podle něj navazovala na barokní české vlastenectví, na němž se mimo jiných také výrazně podíleli jezuité – tvůrci mnoha českých knih.

Barokní éře se věnoval také v Knize o Kosti, popisující život šlechty a poddaných v 17. a 18. století a v práci České katastry 1654 – 1789. V díle, ve kterém píše o poměrech na kosteckém panství uvádí docela zajímavé údaje o robotních povinnostech sedláků. Ti robotovali jenom s povozy, a jednou z povinností někdy na konci 17. století bylo, že dotyčný robotník měl odvézt fůru dříví do vzdálenosti zhruba deset kilometrů a dostal na to tři dny. To jistě nebyla žádná hrůza a za den mohlo být hotovo.

Důraz na historickou pravdu

Hlavní zásadou jeho práce bylo poznání pravdy, historie měla být podávána, tak, jak se skutečně odehrávala a neměla sloužit k vytváření národních mýtů. V tomto duchu pronesl i přednášku v cyklu o smyslu českých dějin 5. listopadu 1928 v Praze. Mimo jiné v ní vyvrátil neudržitelné Palackého teorie o tom, že staroslovanská kultura byla vyspělejší než germánská. „Stanovisko dnešní generace historické k této otázce je zásadně odlišné. Nevěříme v žádnou vysokou původní kulturu staroslovanskou (co tu bylo v počátcích dějinného života, dodali Gótové a pak zejména Byzanc) a klademe důraz na to, že snad vše, co zahrnujeme pod pojmem kultury, vnášela do Čech od počátku cizina...V stoletích minulých po přetržení cest do Byzance, nebyl sice vliv Evropy, tj. vliv románské a germánské Evropy, tak rychlý, bezprostřední a přímý jako dnes, ale jako dnes naše technika, hospodářství, ústava, administrativa, právo, věda, literatura, krátce všechen život hmotný, společenský a duchovní, je jen formou nebo přímo kusem pokroku a stavu západoevropského...“

Oceňoval také přínos Němců na civilizačním rozvoji českých zemí. „Jsme-li v schopnosti hospodářské a průmyslové, jsme-li v administrativě, kázni a pracovitosti dále, než ostatní národové východní, děkujeme za to především výchově německé,“ uvedl v jedné ze svých prací.

Na druhé straně se v roce 1897 neváhal ostře pustit do německého historika profesora Theodora Mommsena, který Čechy a Poláky prohlásil za „apoštoly barbarství“ a zlehčoval jejich přínos evropské kultuře. Pekař rázně odmítl jeho závěry jako urážející a nevědecké.

On uznával přínos Němců pro české země, který je v mnoha oblastech (hospodářské, kulturní, civilizační atd.) nezpochybnitelný. Na druhé straně však neváhal tvrdě kritizovat arogantní německý nacionalismus, pro který byli Češi občané druhé kategorie.

Josef Pekař také napsal několik dalších studií např. Kristián, jehož legendu považuje za jednu z nejstarších českých literárních památek z 10. století, sv. Václav a Dějiny Valdštejnského spiknutí. Dále je autorem středoškolské učebnice Dějiny Rakouské říše (později přepracované jako Dějiny československé). V roce 1912 pak vydal brožuru Masarykova česká filozofie, ve které bránil Gollovu školu před útoky Masarykových stoupenců. Podílel se rovněž na Ottově slovníku naučném a byl dlouholetým redaktorem Českého časopisu historického.

Na rozdíl od Masaryka si zpočátku nepřál rozpad Rakouska-Uherska, ale představoval si jeho změnu ve federaci rovnoprávných národů. Vznik Československé republiky v roce 1918 opatrně uvítal, i když upozorňoval na skutečnost, že byla porušena historická práva Uherského království, a obával se vztahu Čechů a Slováků v novém státní útvaru.

K řadě událostí však byl kritický. Velmi ostře odsuzoval protikatolické hnutí spojené se vznikem nové Československé církve, a zdůrazňoval jeho škodlivost pro mezinárodní postavení nového státu. Spiskem Omyly a nebezpečí pozemkové reformy vyjádřil nesouhlas s rozparcelováním šlechtických a církevních velkostatků. Obával se totiž, že drobné rolnické farmy budou méně produktivní než velká hospodářství, což může mít nepříznivý vliv na zásobování obyvatel potravinami.

Profesor Pekař si také nabádal k vstřícnému postupu vůči národnostním menšinám, které tvořily zhruba třetinu obyvatel Československa, a to především k českým Němcům. Prosazoval umírněný, racionální a rovnoprávný vztah bez nacionalistické povýšenosti s největší domácí „menšinou“. Toho později zneužívali jeho protivníci, hlavně komunisté, kteří jej lživě obviňovali ze sympatií k nacismu.

V letech 1931 – 32 dosáhl nejvyššího akademického postu, když byl rektorem Karlovy univerzity.

Prezidentská kandidatura

V roce 1935 abdikoval Masaryk z prezidentského postu. Část agrárníků a některé další politické strany jej chtěly navrhnout za protikandidáta Edvarda Beneše na československého prezidenta. Pekař to však odmítl s odvoláním na zdravotní problémy a chabou znalost francouzštiny, která byla tehdy hlavním diplomatickým jazykem. Nejspíš ale nechtěl jít proti Benešovi.

Josef Pekař zůstal celý život starým mládencem. Nedá se však říci, že by se ženám vyhýbal a měl za sebou několik kratších známostí. Dokonce i jednu velkou lásku, kterou byla dcera jeho učitele a talentovaná malířka o třináct let mladší Adéla Gollová, matka herečky Nataši Gollové. Nadaný historik snad dokonce uvažoval o sňatku, ale profesor Goll tomuto vztahu nepřál a zatrhl jej. Ti, kdo jej znali, však uvádějí že Pekař se ženit nechtěl kvůli obavě, že umře na tuberkulózu, která byla prokletím jeho rodiny. Na tuto nemoc zemřeli všichni jeho vlastní sourozenci a také matka Františka v 36 letech. On jako jediný z nich se dožil dospělosti.

Umírá na mozkovou mrtvici v 66 letech. Jeho smrtí také končí soupeření s T. G. Masarykem, který ho přežil o půl roku. Nicméně na poslední rozloučení poslal exprezident věnec se stuhou s nápisem „Byl jste hodný člověk.“ Krásné to rytířské gesto na závěr.

V komunistické éře upadl profesor Pekař v nemilost, coby představitel „reakční buržoazní historiografie“. Popravčím nástrojem se stal pamflet Jana Pachty Pekař a pekařovština v českém dějepisectví, vydaná v Brně v roce 1950. Jeho jméno bylo vymazáno z dějin, a pokud se o něm psalo, tak jenom negativně.

Rehabilitován byl po roce 1989, kdy opět začaly vycházet jeho knihy a odborníci uznali jeho mimořádný přínos české historii. Jeho jméno nese gymnázium v Mladé Boleslavi, kde kdysi studoval, a ve foyer Národního muzea byla po nedávné rekonstrukci znovu instalována jeho busta.

(původně zveřejněno v mírně upravené podobě v Reflexu č. 16)