Komunistická tyranie, odvaha i zbabělost, ve vynikající knize Kateřiny Tučkové

Na románu Bílá Voda pracovala Kateřina Tučková, autorka předchozích skvělých děl Vyhnání Gerty Schnirch a Žitkovské bohyně, deset let. Jedna z nejúspěšnějších českých spisovatelek nezklamala a výsledkem je opět strhující kniha.   

Bez přehánění se dá mluvit o literárním počinu letošního roku. Možná se někomu líbit nebude, neobstojí před přísným soudem historiků, a výhrady mohou mít i někteří katolíci, kterým se záležitosti jako kněžské svěcení žen líbit nebudou. Jenomže! Toto dílo je románem, nikoliv odbornou historickou prací nebo teologickým spisem. A proto se zde skutečné dějiny snoubí s fikcí a na církevní dogmata není brán zřetel. Z toho je třeba vycházet. Autorka má právo na svoje vize, jak by si představovala ideální společnost. A paní Tučková soudí, že by v římskokatolické církvi měly mít ženy větší prostor pro svoje působení.

Tato kniha se nevymyká z předchozích děl Kateřiny Tučkové. Jejími hrdinkami bývají ženy, které to v životě nemají jednoduché, jsou odsunuty na okraj společnosti, jež s nimi zachází dost nehezky. Tak je tomu i nyní.

Píše se rok 2007 a do Bílé Vody, místa, kam kdysi zázračná soška Panny Marie lákala tisíce poutníků, přijíždí novinářka Lena Lagnerová mající problémy sama se sebou, stala se s ní alkoholička, která se pokusila se o sebevraždu, a nyní se pokouší začít nový život. V Bílé Vodě nachází zbytky řádové komunity Anežčiných panen, které sem byly násilně internovány komunistickým režimem v září 1950. Lena se ubytuje v klášteře a dostane od sester za úkol třídit staré písemnosti. Tak se seznamuje s historii tohoto místa a se zrůdností komunistického režimu. Děj se odehrává zhruba ve třech rovinách, život Leny a sester v současnosti, příběhy hrdinství a také kolaborace v komunistické minulosti.

Některé postavy jsou skutečné, jiné smyšlené, mezi nimi arcibiskup Šádek nebo sestra Evarista a ve skutečnosti neexistuje ani řád Anežčiných panen. Další mají vzor v žijících lidech. To se týká například kněze ve službách komunistů a předsedy kolaborujícího Sdružení katolického duchovenstva Leopolda Plojhara, ve skutečnosti Josefa Plojhara, nebo biskupa Rudolfa Havraje, jenž nese silné rysy olomouckého biskupa Josefa Vrány. Biskup tajné katolické církve Felix Daniel má zase předobraz v biskupu Felixi Mária Davídkovi. Lena se postupně seznamuje s tím, jaký odporný zločin spáchali komunisté na řeholnicích a také s osudy jednotlivých řádových sester.

Psal se rok 1950, kdy na konci září komunisté v rámci tzv. akce Ř (jako řeholnice ) svezli velkou část sester ze všech řeholí a kongregací z tehdejšího Československa do Bílé Vody, zapadlé vesnice s chátrajícím klášterem u polských hranic. Jednalo se o protiprávní čin i podle tehdejších zákonů. Sestry byly násilím internovány a donuceny žít v místě, kde nechtěly. Nesměly se z něj vzdálit, jenom s povolením komunistických orgánů mohly odcestovat. Byly přinuceny pracovat v zemědělství a v jiných na fyzickou práci náročných oborech. Některé z nich byl později přemístěny do pohraničí, kde musely pracovat v továrnách, které měly málo pracovníků. Rudá moc činila všechno proto, aby je přinutila vystoupit z řádových společenství Neštítila se přitom jakýchkoliv podlých metod. Tak se řádovým sestrám za peníze měli vnucovat mladí a pohlední muži, kteří je měli svádět, v některých případech dokonce došlo ke znásilnění a početí nechtěného dítěte. Některé řádové sestry také byly ve vykonstruovaných procesech odsouzeny k mnoha letům vězení. To jsou jasné důkazy zločinnosti a nelidskosti komunistického režimu, který ničil lidem životy a dělal z nich otroky jenom proto, že nesouhlasili s vnucenou totalitní diktaturou. Kniha tyto příběhy bezpráví a odvahy přesvědčivě popisuje. Sestry, které tak brutálnímu nátlaku nepodlehly,si zaslouží velké uznání. V kontextu doby se také nelze divit, že některé z nich svérázně přistoupily k církevní nauce.

V kontrastu ke statečnosti je předvedena také zbabělost a kolaborace v podání již zmíněných Plojhara a Harvaje, a některých dalších katolíků, kteří se nestyděli kolaborovat s komunisty výměnou za klid a život v luxusu. Harvaj jako katolický kněz dokonce porušil celibát a měl dva nemanželské syny. Z jednoho se stal komunistický policista, z druhého pak církevní tajemník, jenž měl za úkol šikanovat církve.

Kateřina Tučková své dílo také proložila dobovými dokumenty nebo jejich zdařilými napodobeninami. Někdo to kritizuje, že je to zbytečné, Já jsem přesvědčen, že je to dobře, protože ony věrohodně dokreslují ponurou atmosféru socialistické éry. Bílou Vodu doporučuji k přečtení jako vynikajíc mistrovské dílo skvěle popisující jednotlivé lidské osudy a atmosféru časů v níž se odehrává její děj.

Vytknout se jí nedá praktiky nic. Napadá mě jedna drobnost hned z kraje, ze stran 21 a 22. Píše se v nich, že za třicetileté války se zde stal zázrak, kdy se rodička v zdejších lesích ukryla před rabujícími švédskými vojsky a byla zachráněna na přímluvu Panny Marie. Z vděčností pak na místě zázraku nechala postavit prostou kapli s dřevěnou soškou Matky Boží, která se stala vyhledávaným poutnickým cílem. Jenomže dále se uvádí, že majitel panství rytíř von Maltitz nechal kvůli sílícímu množství poutníků na onom místě postavit v roce 1604 kostel Panny Marie Pomocné s klášterem. To nedává logiku, protože, jak je známo, třicetiletá válka se konala v letech 1618 – 1648, přičemž švédská vojska do této oblasti vpadla ve čtyřicátých letech 17. století. Nicméně tato malichernost nijak nesnižuje celkově skvělé vyznění knihy.

Nakladatelství Host povolilo přetištění obálky publikace pro účely tohoto blogu.

Bílá Voda

Kateřina Tučková

Nakladatelství Host

Brno 2022

686 stran

Hodnocení: 95%