Norsko hrubě porušuje práva rodičů a dětí

Nemohu souhlasit s psychologem Jeronýmem Klimešem, že děti paní Michalákové mají zůstat v pěstounských rodinách a ona si má pořídit jiné. Za tento necitlivý přístup si to s ním právem vyřídili už jiní blogeři. Já bych se přimlouval za to, aby česká strana naopak zesílila tlak na Norsko v této záležitosti.

V časopise Echo v čísle 5 mně zaujal rozhovor s norským novinářem Yngvarem Brennou, který v něm mimo jiné řekl, že rodina, jež v Norsku neposílá děti do školky, je automaticky podezřelá. To už mně připomíná obraz totalitní společnosti v románu George Orwella 1984, kde lidé byli pod absolutní kontrolou „velkého bratra.“

Země, v tomto případě Norsko, si uzurpuje právo na výchovu dětí, a vlastně je upírá rodičům. Oni přece mají svaté právo rozhodnout se, jestli má dítě chodit do školky nebo ne. Tohle je velmi nebezpečné sociální inženýrství. Ono to může za chvíli dopadnout tak, že stát bude hned po narození dítěte „v zájmu kvality jeho výchovy“ rozhodovat o tom, jestli nechá dítě biologické matce nebo je v zájmu kvalitnější výchovy šoupne do jiné rodiny. Touto cestou snad jít nechceme.

Naopak trvám na tom, aby na Norsko, které nemá žádný důvod nevrátit děti zpátky jejich matce - paní Michalákové, byl dále vyvíjen silný tlak.

Dále je nepřípustné, aby na povolených setkáních spolu matka a děti nesměly mluvit česky, tedy svoji mateřštinou. To už je hrubé porušení mezinárodní úmluvy o právech dítěte, kterou, pokud vím, Norsko rovněž ratifikovalo.

Fandím proto těm českým politikům, kteří se snaží paní Michalákové pomáhat v návratu jejich synů, jezdí do této skandinávské země a upozorňují ne často až šokující praktiky tamního úřadu sociální péče o děti Barnevernetu. Je potřeba mluvit o tom, co se v Norsku v této oblasti děje, zároveň upozorňovat Nory na to, že metody Barnevernetu jsou v rozporu i s mezinárodním právem a vysvětlovat jim, že náš systém výchovy, který toleruje mírné tělesné tresty, dětem neškodí, ale prospívá.