Nenávist k Židům musí být tvrdě potlačena

Antisemitismus v Evropě prudce roste, shodují se zdejší židovské komunity. Řešením ovšem není to, že lidé budou ukrývat své židovství. Naopak, tvrdě musí být postihována protižidovská nenávist. Naštěstí už prozíraví politici pochopili, že útoky na Židy jsou útokem na nás všechny. S velkými obavami sledují Izraelci také sbližování Ruska s nepřáteli svého státu. Bylo to rovněž Moskva, která vědomě tolerovala arabským státům ukrývání nacistických válečných zločinců.  

Tuto zajímavou zprávu přinesl Reflex. Izraelský server nrg.co.il udělal takový zajímavý pokus. Jejich reportér Zvika Klein se vypravil po Paříži v jarmulce a vyrazil i na muslimská předměstí. Tam si užil svoje, začato to sprškou urážek, a kdyby včas neodjel, asi by ho místní zlynčovali. Ve Francii nejsou antisemitské útoky ojedinělé, ale země galského kohouta v této smutné disciplíně není sama.   

Švédsko nedávno uznalo Palestinu jako nezávislý stát. To se podle mého názoru nemělo stát. Palestina totiž zatím dělá málo pro smíření se svým judaistickým sousedem. Bohužel, benevolentní jsou k protižidovskému násilí oba skandinávské státy, kromě Švédska i Norsko. Mezi jejich obyvateli je obecně rozšířený blud, že za problémy na Blízkém Východě může Izrael a Palestinci jsou obětí jeho nenávisti. Přitom zde zřejmě nic nechtějí vědět o zbabělém ostřelování Izraele s pásma Gazy a teroristických útocích muslimských fanatiků, při kterých umírají rovněž ženy a děti. A stává se, že antisemitismus bývá v těchto zemí přehlížen. Dokonce jsem zaznamenal zprávu ze Švédska, že policisté na stížnosti Židů reagovali ve stylu, můžete si za to násilím v Palestině sami.

To však není pravda, židovský stát dohodami s Egyptem a Jordánskem dokázal, že se umí se svými sousedy domluvit na míru. Například po uzavření Campdavidských dohod v roce 1978 vyklidil Izrael Sinajský poloostrov obsazený v šestidenní válce v roce 1967 a vrátil toto území Egyptu. Hlavně vinou radikálních muslimských hnutí není v této oblasti klid.           

Na druhé straně se protižidovská nenávist nevyhýbá ani druhé straně Evropy. Velmi častou nadávkou v současném Rusko je slovo „židobenderovec“. Kreml rovněž dlouhodobě podporuje v Sýrii vládnoucí klan Asadů. Ti jsou urputnými nepřáteli Izraele, neuznávají jeho právo na existenci a podporují teroristy, kteří usilují o jeho zničení. Kromě toho také na syrském území ukrývali nacistické válečné zločince.

Jedním z nejhorších byl esesák Alois Brunner, který se podílel na vraždě nejméně 140 tisíc Židů. Potrestán za své barbarské zločiny nebyl, umřel před několika lety v poklidu v Damašku. „Izrael mě nikdy nedostane. Židé si zasluhovali zemřít. Byly to odpadky. Jsem se svým životem spokojen. Kdybych mohl, udělal bych to znovu. Jediné, co mě pobuřuje, je, že v Evropě ještě žijí Židé,“ řekl tato hrozná slova v rozhovoru pro německý časopis Bunte v roce 1985. Na rozdíl od jiných se se svými názory vůbec netajil. Rusové tedy dobře museli vědět, komu jejich arabští spojenci poskytují azyl.

Když k tomu připočteme nedávné uzavření rusko-iránské spojenecké smlouvy (Irán je jedním z nejhorších nepřátel židovského státu), tak se nelze divit tomu, že Izraelci nemají ke Kremlu příliš důvěru.

Recept proti antisemitismu není jednoduchý. Ono totiž tato choroba je AIDSem nikoliv nějakým běžným nachlazením. A podle toho se musí léčit. Tvrdými tresty – i mnohaletým vězením a deportacemi těch, kteří nejsou občany evropských zemí. Jinak se ho nezbavíme!