Z udavače komunisty Fučíka měli spoluvězni strach

Rudými ideology dlouhodobě budovaná lež se hroutí jak domeček z karet. Julius Fučík byl všechno možné, jen ne hrdinou protinacistického odboje. Průměrný novinář, lhář, rudý ideolog rádoby odbojář a nakonec zbabělec a zrádce. Když měl bojovat, nebojoval, a kvůli němu gestapo zatklo další lidi. Důkazů je proti němu víc než dost.  

Kniha Ve znamení Temna s podtitulkem Sovětská špionážní a podvratná činnost proti Československu v letech 1918 – 1969 od autorů Františka Augusta a Jana Beneše přesvědčivě dokládá Fučíkovu zradu. Pan August byl významným špionem komunistického Československa, který později utekl na Západ i s mnoha cennými informacemi. On ví dobře, co říká.

Spolupráci Julia Fučíka s gestapem potvrdili nezávisle na sobě při výsleších u čs. policejních vyšetřovatelů dva agenti Gestapa Johan Siebert a Rudolf Nachtmann. „Spolupracoval s komisařem Gestapa Josefem Boehmem a zrazoval své přátele z komunistického odboje a intelektuálních kruhů,“ vypověděl

Siebert.

Dcera Vladislava Vančury chtěla v roce 1968 poslat svědectví redakci Listů o tom, že za smrt jejího otce může Julius Fučík. Než to stihla, údajně zemřela na infarkt a rukopis se záhadně ztratil.  

Už dříve se mu v časopise Týden věnoval Ivan Motýl. Ten správně připomněl, že fanatický komunista Fučík ve svých pracích o Sovětském svazu dvacátých a třicátých let minulého století sprostě lhal, když nehorázně zlehčoval hrůzy stalinismu. Za to si to s ním právem vyřídily dvě prvorepublikové literární hvězdy - Ferdinand Peroutka o něm napsal, že je příkladná nula a Karel Čapek ho v Přítomnosti nazval drzým lhářem. Fučík oběma zmíněným pánům nesahal ani po kotníky.

Ve výborné publikaci Ferdinand Peroutka pozdější život (1939 – 1978) autor Pavel Kosatík přibližuje pozdější vystoupení novinářské osobnosti v rádiu Svobodná Evropa. Ta upozornila na fakt, že Fučíkovu legendu bourá nejvíc to, že vězňové na Pankráci v roce 1943 vyklepávali na zeď morseovkou varování „pozor na Fučíka.“ Peroutka jistě moc dobře věděl, co říká, protože byl ve stejné věznici vězněn o rok později a doslechl se to od lidí, kteří si na tuto komunistickou modlu pamatovali.

Rovněž manželka jedné z legend Pražského osmašedesátnického jara Františka Kriegela Riva, která byla zatčena gestapem spolu s Fučíkem, o něm řekla, že mluvil, tedy správněji udával.

Pravdou rovněž je, že Fučík v situaci, kdy byl přistižen gestapem v bytě manželů Jelínkových na Pankráci 24. dubna 1942, se vzdal nacistům bez boje, přestože u sebe měl dvě pistole.

Přitom nepsaný zákon odbojářům nařizoval bojovat do poslední chvíle, jak jen to bude možné. On však obě pistole schoval do postele a dokonce je odmítl vydat Mirkovi Klecanovi, který se bránit chtěl. Ano, to byl ten Mirek Klecan, o kterém Fučík ve své Reportáži psané na oprátce píše, že zradil a na gestapu vypovídal. To však na základě této události zpochybňuje profesor Václav Černý v II. díle svého stěžejní knihy Paměti 1938 – 1945 s podtitulem Křik koruny české.

Na gestapu se pak Fučík docela rozpovídal a kvůli němu pak byla zatčena třeba vdova po jeho spolustraníkovi Kurtu Konradovi. Jiné oběti jeho upovídanosti měly to štěstí, že se dokázaly schovávat po celou válku.

Čili Fučíkův kult osobnosti coby hrdinného bojovníka proti nacistům byl zbožným přáním a nikoliv skutečností. Čtyři na sobě nezávislá svědectví potvrzují Fučíkovu zradu a spolupráci s gestapem.