Jaderné zbraně ukončily válku v Tichomoří

Dnes je tomu sedmdesát let, co Američané svrhli druhou atomovou bombu na Nagasaki, když tři dny předtím se stala jejím cílem Hirošima. O šest dní později Japonsko oznámilo, že je připraveno kapitulovat.

O použití těchto smrtících zbraní, v jejichž důsledku zahynulo jen do čtyř měsíců od bombardování kolem čtvrt milionu lidí, se stále vede hodně diskusí. Bylo nutné tolik civilních obětí, aby v Tichomoří skončila válka? Je to sice kruté, ale odpověď zní s největší pravděpodobností ano. Jinak by mohlo být mrtvých japonských mužů, žen a dětí daleko víc.

Je třeba si uvědomit, že razantní tvrdost proti zemi vycházejícího slunce byla rovněž důsledkem předchozích japonských válečných zločinů. Japonci nerespektovali válečné konvence o zacházení s válečnými zajatci, mučili je, vraždili a nutili hladové k otrocké práci. Známá jsou i brutální násilí císařského vojska proti civilistům, mezi nimiž vyniká tzv. nankingský masakr z přelomu let 1937/1938, při kterém agresoři v čínském městě Nanking povraždili minimálně 260 tisíc jeho obyvatel. Některé prameny však uvádějí až 430 tisíc mrtvých.

Japonsko vzdorovalo útočícím spojeneckým vojskům i po německé kapitulaci v květnu 1945. Ještě předtím v dubnu však začala tvrdá bitva o ostrov Okinawu, který je široký asi třicet a dlouhý zhruba sto kilometrů. Trvala více než osmdesát dnů a zemřelo při ní rovněž více než 100 tisíc japonských civilistů. Jestliže jich tolik zemřelo při americké invazi na tento relativně malý ostrov, kolik pak by mohlo být obětí při bojích přímo na hlavních japonských ostrovech? Jistě by se jednalo o miliony lidí, čili daleko víc než jich zemřelo při použití atomové bomby.

Obsazení Okinawy dalo Američanům velkou strategickou výhodu, protože byla vzdálena jen asi 550 kilometrů od jejich hlavního válečného cíle. Nálety na tuto ostrovní říši se tedy mohly zintenzivnit. A také by sloužila jako ideální základna pro přípravu na invazi do vlastního Japonska. Jenomže! Právě tato operace by byla velmi složitá ve všech směrech, z hlediska nasazení vojáků, jejich vybavení bojovou technikou, logistického zabezpečení a především zajištění obrovského množství invazních plavidel. Toho všeho by muselo být několikanásobně víc než při spojeneckém vylodění v červnu 1944 v Normandii v rámci operace Overlord, která byla největší takovou akcí v II. světové válce a daleko vyšší by logicky byly i ztráty. Navíc při vylodění ve Francii mohly USA a Velká Británie počítat s pomocí francouzského do boje, který napadal německé zásobovací trasy a vyřazoval důležité železnice, po kterých nacisté přiváželi posily. S tím se jaksi v Japonsku počítat nedalo.

Svůj díle na porážce Japonska má jistě i Sovětský svaz, který dodržel slovo dané svým západním spojencům a do tří měsíců od skončení bojů v Evropě vyhlásil 8. srpna 1945 Japonsku válku. Jeho jednotky pak porazily v Mandžusku tzv. kvantungskou armádu, nicméně ta se z větší části ještě předtím stihla přesunout na hlavní japonské ostrovy, kde měla čelit americké invazi. Tento japonský neúspěch jistě měl rovněž svůj význam, avšak tato porážka na pevnině zase tolik pro Japonsko neznamenala, protože stále mělo miliony vojáků na svých klíčových ostrovech. A Sověti jaksi neměli transportní plavidla, která by tam jejich armádu dopravila, což Japonci dobře věděli.

Jedinou alternativou tedy bylo svržení atomových bomb na Nagasaki a Hirošimu, které přinutilo zemi vycházejícího slunce ke kapitulaci. Podle některých historiků a vojenských odborníků by byla možná ještě totální blokáda Japonska na moři, která by jej vyhladověla a přinutila vzdát se. V tomto případě by opět hlavní tíha akce ležela na americkém a britském loďstvu, ale tato akce by byla opět logisticky velmi náročná a s nejistou délkou trvání.