Komunista Kojzar zase lhal o údajné neagresivitě SSSR

Nebaví mně reagovat na výmysly komunistických aparátčíků a také to nedělám. Nyní však učiním výjimku. Nedávno se do mě v rudém plátku Haló noviny už poněkolikáté opřel bývalý komentátor Jaroslav Kojzar neblahé paměti.

Polemizoval s mojí kritikou vůdce českých komunistů Vojtěcha Filipa za jeho výrok, že Sovětský svaz nikdy nikoho vojensky nenapadl. Stačí ovšem jenom jediný moment, který vyvrací tuto komunisty vytrvale opakovanou lež. A tou je sovětské napadení Finska na podzim 1939, za které byl tehdejší SSSR označen za agresora a vyloučen ze Společnosti národů.

Co se týče Polska, tak komunistický Sovětský svaz napadl tuto zemi 17. září 1939 bez vyhlášení války, čímž hrubě porušil mezinárodní právo, protože tato země v té době z právního hlediska stále existovala. Navíc Stalinovo Rusko udělalo cár papíru z rižského míru z roku 1921 a z polsko-sovětské smlouvy o neútočení z roku 1932, které garantovaly východní hranice Polska.

Aktivní sovětská pomoc německým nacistům  

Pobaltské republiky okupoval SSSR v roce 1940, kdy donutil tamní prezidenty jmenovat komunistické vlády připravené v Kremlu, Poté v Litvě, Lotyšsku a Estonsku nová komunistická vedení zorganizovala volby dle sovětského vzoru, které se vyznačovaly terorem vůči nezávislým nekomunistickým kandidátům a pro jednotnou kandidátku údajně hlasovalo ve všech třech případech více než devadesát procent voličů. Pravdou však bylo, jak uvádějí historici Luboš Švec, Vladimír Macura a Pavel Štol v knize Dějiny pobaltských zemí, že v Litvě dosáhla volební účast odhadem 18 – 32% registrovaných voličů. Tyto volby byly tak dokonale zmanipulované a chybějící domácí obyvatele nahradili sovětští vojáci. Čili k regulérnosti měly hodně daleko. Sovětská okupace znamenala prudké snížení životní úrovně Pobalťanů, nastal nedostatek spotřebního zboží a potravin, před obchody se objevily pro socialismus tak typické fonty. Nelze se tedy divit, že již v prosinci prvního roku okupace stávkovali proti drahotě, vynuceným přesčasům a zrušení nezávislých odborů dělníci v továrně Rudý Krull v Tallinu.

V Pobaltí také nastaly typické brutální komunistické represe, popravy, zatýkání nepohodlných lidí a jejich masové deportace na Sibiř. Nelze se tedy divit, že většina Litevců, Lotyšů a Estonců vítala v červnu 1941 německé vojáky jako osvoboditele a v protisovětských a protikomunistických partyzánských jednotkách bojovalo celkem na sto tisíc Pobalťanů. Pravdou tedy je, že velká většina obyvatel pobaltských zemí sovětskou nadvládu odmítala.

Byl to Sovětský svaz, který v roce 1939 podpisem tzv. smlouvy o neútočení se stal přímým spojencem nacistického Německa. Rudá armáda tak prostřednictvím svých vysílačů v okolí Minsku naváděla německé bombardéry na cíle při náletech na polská města. Bylo to sovětské vojenské námořnictvo, které při německém útoku na Norsko umožnilo plavidlům německé Kriegsmarine kotvit v ruských přístavech a výrazně tak napomohlo okupaci této skandinávské země. Její velitel velkoadmirál Erich Raeder za to poslal svým sovětským kolegům děkovný dopis.

Na Stalinově kontě i českoslovenští padlí 

Jak správně připomněli sami ruští historici v nedávno vyšlé publikaci Dějiny Ruska 20. století, Sovětský svaz poslal v roce 1940, tedy v době kdy Spojené království bojovalo o holou existenci, do nacistického Německa 52 % veškerého exportu a výrazně tak pokrýval německou válečnou produkci. U fosfátů to činilo 50%, u chromu 62%, u ropy 75%, a u obilí 75% celkové německé spotřeby. SSSR tehdy rovněž nakupoval zboží pro Německo v třetích zemích. Jeho dodávky především barevných kovů pak oslabovaly britskou námořní blokádu a výrazně umožnily vést nacistům útočnou válku, tedy i proti československým vojákům a letcům bojujících na straně protihitlerovské koalice, kteří tak rovněž vinou Stalinova Ruska umírali v boji za svobodu své vlasti.

Co se týče sovětské agrese v Maďarsku v roce 1956, tak tehdejší legitimní maďarská vláda sovětskou invazi odmítla, vyhlásila neutralitu Maďarska a jeho vystoupení z Varšavské smlouvy. Čili šlo opět o typické komunistické násilí. Stejně tak v roce 1979 neměla Sovětská armáda v Afghánistánu co pohledávat. Na počátku invaze zastřelily sovětské speciální jednotky afghánského prezidenta Hafizulláha Amína a na jeho místo byl z vůle moskevského politbyra dosazen tehdejší velvyslanec v Československu Babrak Karmal. Jednalo se tedy o hrubé vměšování do vnitřních záležitostí suverénní země. Sovětský vpád znamenal rozvrácení Afghánistánu, který se z něho nevzpamatoval dodnes. A dále již na soudruha Kojzara reagovat nehodlám, protože by to byla ztráta času.

Nicméně nabízím další důkaz toho, že socialismus a nacismus jsou srovnatelná zla, viz tento vynikající dokument.

https://www.youtube.com/watch?v=oVZjyyAE-78