Výsledek bolševického puče – masové vraždy dětí

Na dnešní den připadá neblahé výročí nezákonného komunistického převratu v Rusku. Bylo to vítězství zvířeckosti na lidskosti, protože rudé hory brutálně zabíjely ty nejslabší – děti. V tom se plně vyrovnaly nacistům.

Nedávno jsem opět vzal do ruky knihu Alexandra Jakovleva Rusko plné křížů, kterou v roce 2008 vydalo nakladatelství Doplněk. Je to mimořádné svědectví bývalého tajemníka ÚV KSSS a jednoho ze strůjců perestrojky Jakovleva. Toho studium dříve přísně tajných dokumentů o zločinné povaze komunistů nakonec dovedlo až k definitivnímu rozchodu s tímto hnutím.   

Asi nestrašlivější kapitola jeho díla se jmenuje Společensky nebezpečné děti. Ta je jasným důkazem toho, že nacistický a komunistický teror byly plně srovnatelné s jediným rozdílem, že komunisté nepoužívali otravné plyny v gulazích, ale to jedině z toho důvodu, že to neuměli.

Samotné carské Rusko nepopravovalo mladé lidi. Nicméně bolševici bez soudu vyvraždili carskou rodinu, přičemž nejmladšímu carevičovi Alexejovi nebylo ani 14 let. Při bojích s tzv. kulaky neváhali komunističtí zločinci vyhlazovat celé vesnice i s jejich obyvateli včetně žen a dětí. Rudí dále v květnu 1920 zastřelili v Jelizavetgradu čtyři holčičky ve věku tří až sedmi let. V tom stejném roce vraždily bolševické hordy v Archangelsku děti ve věku 12 – 16 let. Maličcí a bezbranní byli zabíjeni rovněž na Ukrajině v období hladomoru, protože si z hladu chtěli utrhnout třeba jenom klásek z obilí kdy je a stříleli je strážci hlídající pole.

Komunisté také násilím transportovali do nehostinných oblastí Sibiře a střední Asie celé rodiny s dětmi, které v novém prostředí umíraly hladem. Tak v roce 1931 zemřelo v osadě Bušujka během osmi měsíců 184 dětí mladších pět let kvůli špatnému jídlu. V místě vypukla epidemie skvrnitého a břišního tyfu, ale lidem se nedostalo žádné pomoci, jak vypovídá strohá úřední zpráva.

Čtení Jakovlevovy knihy vyžaduje hodně otrlosti, ale Všem ji doporučuji, protože odhaluje drsnou pravdu o zločinné povaze komunistického režimu. Je ovšem smutné, že současné Rusko se snaží zamlčovat nebo alespoň bagatelizovat tyto komunistické hrůzy. Mezi důkazy patří vystavování a uctívání mumie jednoho z hlavních komunistických zločinců na Rudém náměstí v Moskvě a rušení muzei gulagů, které byly často horší než nacistické koncentráky.

Když čtu takovou knihu, tak je mně obyčejných Rusů, kteří museli prožít takové hrůzy, líto. Naopak nejvíc jim škodí ti, kteří rudý teror obhajují.