Bagatelizování nacistických zločinů, popírání holocaustu apod. je nejen společensky, ale i trestně nepřijatelné a nespadá to pod svobodu projevu. A stejně tak pod svobodu projevu nemohou spadat lhaní a mlžení o ruských válečných zločinech a zvěrstvech na Ukrajině.

Zdroj: https://ziegler.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=786178

to je snad poprvé, tak si toho važte

Váš známý se zachoval naprosto správně a v souladu se zachováním osobních údajů pouze předal nahrávku policii, která pak mohla konat. Nahrávku nešířil, ani nezveřejnil. Takže z hlediska GDPR v pohodě.

Práskači byli a jsou odporní v každé době.

Policie je nejspíš zaplavena udaními na "pacifistické hyeny". Každý to má jinak, já bych třeba neběžela na PČR kvůli ideozločinu. Zvláště když hranice je tenká a odsoudit agresi nestačí.

Dostal infarkt a je na JIP v nemocnici. Není mi ho líto.

Jsou udání a "udání". Vašemu známému , tomu ruskému zmetkovi!

Vina toho člověka spočívá v jeho hlouposti. Za to zaslouží vykrákat za uši, nebo dostat pokutu. Ale přát někomu infarkt, je hodně přes čáru...

Lžete. V článku není, že mu pan Ziegler infarkt přeje, ale že mu ho není líto. Vůz a kozy. Ono předvolání na polici k podání vysvětlení by se dalo považovat za ono "vykrákání za uši" jak to nazýváte, těžko by to posunuli někam dál, záleží o přesně pán na nahrávce povídal.

Jako chlapík nevalné pověsti si dovolím pár upřímností.

1. Udávání - je pojem vtištěný v nás, kdo jsou z kultur zotročených totalitou. V americkém pojetí bezpečnosti toto neexistuje, naopak Američané volají policii okamžitě, když se cítí ohroženi, což je skoro pořád. Pokud byste to komentoval jako udavačství, pošlou Vás do háje. "K čemu je platíme? No , aby makali."

V Praze to máme podobně - pod okny se rvou ožralí návštěvníci, voláme čerty, od toho je máme. A musím říci, že v Praze celkem spolehlivě fungují. Pokud jde o násilí, jsou rychlí a je jich hodně. Je toto udavačství? Není, tak proč by mělo být u jiných trestných činů.

2. O lítosti nad pomatenými starci, kteří riskují kriminál papouškováním lží...

V devadesátých jsem se jednou opíjel ve Vídni s kamarádem a po cestě domů tramvají jsem automaticky reagoval na nástup seniora uvolněním sedadla a pak jen pozoroval podivný výraz ve tváři kamaráda, který se dále rozvaloval na sedadle. Po výstupu mi najednou povídá "Ten dědek dělal bachaře v Mauthausen, vím to, zastupuji jeho oběti. Ustál to tenkrát, musí to ustát i dnes. Tyhle sednout nepouštíme." Noblesní Vídeńák, advokát, překvapil...

Na vše lze hledět z obou stran.

Každá taková ,,ztráta", je vlastně jenom přínosem pro tuto zemi.