Tito omlouvači bývají pokrytečtí a hlavně nebezpeční. Šíří totiž báchorku o zlém Západu a hodném rozvojovém světě, který údajně tolik trpěl pod koloniálním útlakem. Jenomže to je příšerné zlé nepravdivé černobílé vidění světa.
K těmto lidem patří také zdejší bloger Jaromír Petřík, který často straší islamistickým nebezpečím, zároveň však napadá a uráží ty, kteří proti němu bojovali. Poněkud neupřímný přístup. Těžko říci, co tím sleduje. Trnem v roku jsou mu například křížové výpravy proti muslimům v 11. a 12 století. Při té první dobyli křižáci roku 1099 Jeruzalém a je pravdou, že tam zmasakrovali místní obyvatelstvo. Jenomže v rámci tzv. politické korektnosti se jaksi zamlčuje, že již dvacet let předtím v roce 1077 obsadili toto svaté město tří náboženství muslimští seldžučtí Turci, kteří začali brutálně týrat a zabíjet místní křesťany, a navíc vyvražďovali i celé křesťanské poutní výpravy. Já jsem rád, že si to Kristovi vyznavači nenechali líbit a na toto nevyprovokované násilí rázně odpověděli. A to by měl být příklad i pro současnost.
A teď někteří z nás se bijí v prsa, co jsme to těm chudáčkům muslimům provedli. Myslíte si však, že Turci cítí nějakou lítost, že vraždili křesťany. Nikoliv. To je vidět i v jejich přístupu ke genocidě Arménů za I. světové války.
Rovněž Arabové po staletí přepadali ve Středozemním moři křesťany a unášeli je do otroctví. To skončilo teprve 1830, kdy Francouzi dobyli Alžír a ovládli Alžírsko. Ale my máme se neustále omlouvat za kolonizaci.
Arabové a Turci se v historii opakovaně pokusili okupovat a podrobit Evropu, což se jim naštěstí nepovedlo. Přitom vraždili civilisty, muže, ženy i děti, v lepším případě z nich dělali otroky. Ovšem nějaké promiňte, od nich nečekejte.
Bohužel fanatický islamismus podpořili v polovině minulého století Sovětský svaz a jeho komunistické satelity. Ony tenkrát vycítily příležitost, že tzv. právo národů na sebeurčení by mohlo na jejich stranu získat početné nové státy v Africe a Asii a to by přece oslabilo ten nenáviděný kapitalistický Západ. Komunisté vždycky šířili svoji moc bezohledným násilím, bez ohledu na důsledky. A tak neváhali podporovat různá tzv. národně osvobozenecká hnutí v rozvojových zemích. Ovšem většinou se nejednalo o mravně čisté bojovníky za svobodu utiskovaných národů, ale o obyčejné zabijáky a zločince nejhoršího zrna.
Příkladem odporného terorismu druhé poloviny minulého století byla alžírská tzv. Fronta národního osvobození, francouzsky Front de Liberation Nationale (FLN), kterou slušní Francouzi a Alžířané považovali právem za fašistické bojůvky.
V srpnu 1955 hrdlořezové z FLN v Ain-Abid u Constantine doslova rozsekali na kusy 37 Evropanů, z toho deset dětí mladších patnácti let. Muži měli useknuté ruce a nohy, děti roztříštěné hlavy a vyhřezlé mozky, ženy rozpáraná břicha a vyvrhnutá střeva. Jedna běloška měla rozříznutou dělohu, do níž vrahové nacpali její pětidenní rozřezané novorozeně. A zločince z FLN oslavovali čeští a další komunisté jako hrdinné bojovníky za svobodu a posílali jim zbraně.
Rovněž takové rudé mosambické FRELIMO neváhalo k dosažení svých cílů, tedy k osamostatnění se od portugalské vlády, vraždit bílé obyvatelstvo včetně žen a dětí, jejichž jediným proviněním byla barva kůže. Přitom, když se toto zločinecké hnutí dostalo v roce 1975 v Mosambiku k moci, život obyčejných Mosambičanů se stal peklem na zemi a miliony lidí trpěly hlady, mnozí umírali a podvýživa se stala masovou záležitostí, což za koloniální éry nebylo. Odpůrci režimu byli jako v každé „správné“ komunistické zemi vraždění bez soudů. „Zlatí Portugalci,“ vzdychali si mnozí obyvatelé této východoafrické země.
Komunistické Československo dokonce cvičilo teroristy, kteří bojovali proti legálním a zákonným vládám svých zemí, ve výcvikovém středisku v Zastávce u Brna a rovněž jim dodávalo zbraně.
V současné době jsme svědky útisku bělochů v Zimbabwe. Těm vládnoucí černošský režim násilím uloupil jejich farmy a přidělil je domorodcům, kteří na nich samozřejmě neumí hospodařit. Výsledkem je hladomor.
Další klasickou ukázkou levičáckého pokrytectví je Izrael. Organizace pro osvobození Palestiny v Arafatových časech, sdružující i fanatické muslimy, podnikala zákeřné útoky na židovské civilisty po celém světě a rovněž neváhala vraždit často brutálním způsobem ženy a dětí. Obzvláště odpudivým činem byl útok na bezbranné izraelské sportovce na olympijských hrách v Mnichově v roce 1972. Izraelci jsou terčem útoků islamistických radikálů po celou dobu své existence. Ovšem mohou za všechno, palestinským vraždícím zrůdám příšerná politická korektnost odpouští i ty nejhnusnější ohavnosti.
Jak je patrné, zločinů, kterých se ti druzí dopustili vůči Evropanům, není zrovna málo, ovšem sypat si popel na hlavu máme jenom my. Ti druzí si z teroru vůči nám, nic nedělají. To je ovšem hodně špatné a rovněž to podněcuje islámský radikalismus.
