Češi si 15. březen 1939 částečně zavinili sami

Okupace českých zemí nacisty byla hroznou událostí. Byl to jeden z nejhorších dnů v naší historii. O tom není sporu. Nicméně je třeba si zamést před vlastním prahem a chyb ze strany Čechů bylo dost.

Krátkozrakost politiků tehdejší Francie a Velké Británie, kteří Hitlerovi darovali české pohraničí s naivní představou, že pak už dá pokoj a nebude zlobit, byla příšerná. Jenomže kromě nářků nad tím, jak nás všichni zradili a byli oškliví, bychom se měli zamyslet nad vlastními chybami. A tou největší byla národnostní politika první Československé republiky. Námitky jeho nepřátel, že to je stát, kde menšina Čechů utiskuje ty ostatní, tedy Slováky, Němce, Poláky. Maďary a Rusíny, bylo přehnané. Ovšem i opačné tvrzení, že jsme byli div ne rájem na zemi, se nezakládalo na pravdě.    

Československo bylo unitárním státem, což se nelíbilo Slovákům a zvláště jejich nejsilnější politické partaji – Hlinkově slovenské straně lidové, která požadovala už od vzniku státu v roce 1918 autonomii a odvolávala se na Pittsburskou dohodu z května 1918, která jim ji slibovala.

Jenomže k vyhlášení slovenské autonomie došlo až 7. října 1938 po Mnichovské dohodě a to bylo pozdě. Pomnichovské Československo mělo mít Franci a Velkou Británii garantovanou nedotknutelnost nových hranic. Jenomže je třeba se zamyslet nad situací, jaká 15. března 1939 nastala. Československo toho dne už de facto neexistovalo. Dva dny předtím 13. března jednal v Berlíně s Adolfem Hitlerem vůdce HSLS Jozef Tiso a ten mu společně s ministrem zahraničí Joachimem von Ribbentropem dal důrazně najevo, že Slovensko buď okamžitě vyhlásí samostatnost, nebo jej nechá obsadit Maďarskem. Tiso nátlaku odolal, a prohlásil, že to nemůže udělat on, ale Slovenský sněm. Ten pak skutečně o den později vyhlásil Slovenskou republiku, která sice byla formálně nezávislá, ale ve skutečnosti německým vazalem.

Ano, na Slováky byl vyvíjen nátlak, ale ti se nakonec státu s Čechy v podstatě velice rychle a snadno vzdali. A pravdou také je, že válečný Slovenský štát měl mezi jeho obyvateli velkou podporu. Slováci tak Čechům také vrátili jejich předchozí jednání, když se cítili podvedeni přehlížením svých požadavků. Nutno dodat, že tehdejší Slovenskou republiku uznal v srpnu devětatřicátého roku po podepsání paktu Ribbentrop  - Molotov i Sovětský svaz, který zároveň prohlásil československého vyslance v Moskvě Zdeňka Fierlingera za soukromou osobu a donutil ho předat budovu vyslanectví Slovákům.

Britský premiér Neville Chamberlain tehdy upozornil na fakt, že jeho země sice dala Československu záruky o nedotknutelnosti hranic, ovšem to se jaksi samo rozpadlo a přestalo existovat. A ten rozpad byl usnadněn zklamáním mnoha Slováků nad společným státem s Čechy.