Milý židovský státe, přeji Ti všechno nejlepší k tvému dnešnímu významnému výročí a mnoho dalších úspěšných let. Sousední státy by si měly uvědomit, že míru nedosáhnou násilím a Jeruzalém je Tvé nedělitelné hlavní město.
Je tomu sedmdesát let, co existuje Izrael. Podle našeho kalendáře vznikl 14. května 1948. V prohlášení nezávislosti, které přečetl v rozhlase jeho první ministerský předseda David Ben Gurion, byla mimo jiných tato slova. „Nabízíme svou ruku v míru a v dobrém sousedství všem sousedícím státům a jejich národům a zveme je ke spolupráci s nezávislým židovským národem pro společné dobro všech. Stát Izrael je připraven přispět svým dílem k pokroku na Středním východě jako celku.“ Zatímco tedy Izrael akceptoval rezoluci Valného shromáždění OSN o rozdělení oblasti na dva státy – židovský a arabský, a nabízel svým sousedům pokojné soužití, z arabské strany byly odpověďmi nenávist a agrese. Novou téměř bezbrannou židovskou domovinu napadlo sedm arabských zemí s dobře vyzbrojenými armádami. To, že Izrael nakonec zvítězil, je rovněž zásluhou masivních dodávek zbraní z tehdejšího Československa. A nebyla to vina Židovského státu, že ten sousední arabský nevznikl. Jeho území totiž po téměř dvacet let okupovalo Jordánsko.
Je také nutné si připomenout, že v té době docházelo k brutálním útokům proti Židům v okolních arabských zemích s převážnou většinou islámského obyvatelstva. V syrském Aleppu bylo vypáleno na 300 židovských domů a 11 synagog. 4000 tamních Židů odtud muselo utéci, aby si zachránili životy. V jemenském Adenu bylo zavražděno 76 Židů. Útoky na židovské čtvrti byla na denním pořádku v Jeruzalémě, Haifě, Jaffě a dalších městech. Nakonec bylo z arabských zemí vyhnáno asi na 400 tisíc Židů. To je třeba připomínat těm, kteří vytýkají Izraelcům exodus arabského obyvatelstva.
Je symbolické, že právě dnes USA přemístily svoje velvyslanectví z Tel Avivu do Jeruzaléma, jednotného, nedělitelného hlavního města Izraele, kam právem patří. Doufám, že další země včetně České republiky, je budou následovat.
Nabízím několik faktů z historie věčného města. Již v Encyklopedii Britannica z roku 1903 je uvedeno, že v Jeruzalémě žilo 20 600 Židů, 9880 křesťanů a pouhých 1600 muslimů, jak nedávno uvedl v Reflexu Jefim Fištejn. V roce 1946, tedy dva roky před vyhlášením nezávislosti tvořili Židé dvě třetiny obyvatel města. Připomíná, že Jeruzalém s proslulým Šalomounovým chrámem byl hlavním městem Židovského království už dva tisíce let před Kristem, tedy v době kdy žádná Palestina a muslimové neexistovali. Navíc židovské osídlení Jeruzaléma trvalo od jeho založení s několika výjimkami nepřetržitě do současnosti.
Je dobré si také připomenout, že jordánská vláda nad východním Jeruzalémem v letech 1948 – 1967 znamenala pro Židy zákaz vstupu k jejich posvátnému místu – Zdi nářků, židovská čtvrť ve Starém městě byla zničena, zdejší židovské hřbitovy zhanobeny a například náhrobky byly použity ke stavbě silnic. Naproti tomu Izrael umožňuje v Jeruzalémě vyznavačům judaismu, křesťanství a islámu svobodný přístup k jejich svatyním.
Židé i v diaspoře měli ke své metropoli trvale mimořádně silný citový vztah, což dokazuje můj oblíbený biblický žalm 137, který popisuje jejich vyhnanství za babylonské nadvlády.
„U řek babylónských, tam jsme sedávali s pláčem ve vzpomínkách na Sijón.
Své citery jsme v té zemi zavěsili na topoly,
když nás ti, kdo nás odvlekli, vybízeli tam ke zpěvu, trýznitelé k radovánkám: „Zazpívejte nám některý ze sijónských zpěvů!“
Jak bychom však mohli zpívat píseň Hospodinovu v té cizí zemi?
Jestli, Jeruzaléme, na tebe zapomenu, ať mi má pravice sloužit zapomene.
Ať mi jazyk přilne k patru, nebudu-li si tě připomínat, nebudu-li Jeruzalém považovat za svou svrchovanou radost.
Připomeň synům Edómu, Hospodine, den Jeruzaléma, jak volali: „Bořte! Bořte do základů!“
Záhubě propadlá babylónská dcero, blaze tomu, kdo ti odplatí za skutky spáchané na nás.
Blaze tomu, kdo tvá nemluvňata uchopí a roztříští o skálu.“
Na konci židovského svátku Pesach, kterým si věřící připomínají vyvedení z egyptského otroctví, se vyznavači judaismu zdraví s nadějí: „Příští rok v Jeruzalémě.“ Je to symbol návratu do země zaslíbené, země jejich předků.
Zdroj: Dějiny státu Izrael – Howard M. Sachar
