Rok 1967: Izrael se obával opakování holocaustu

Je dobré si připomenout, kdo je ve skutečnosti viníkem napětí na Blízkém východě. Izrael to není ani náhodou. Zahajuji historický exkurs do dějin Židovského státu, začínáme šestidenní válkou.

Europoslankyně Soudružka Kateřina Konečná (KSČM) vědomě lže a zamlčuje fakta. Izrael chtěl od svého vzniku v květnu 1948 žít se sousedními arabskými státy v míru. Nicméně se od nich dočkal pouze projevů nenávisti. Sýrie z Golanských výšin opakovaně ostřelovala izraelské území a ohrožovala životy židovských zemědělců obdělávajících svá pole, kteří se museli krýt před dělostřeleckými granáty. Jordánsko okupovalo území určeně arabskému státu včetně historického jádra Jeruzaléma a nedovolovalo Židům vstup na jejich posvátná místa včetně Západní zdi.

Nejvíc nepřátelský vůči Izraeli byl však egyptský prezident Gamal Násir. Ten Židům mnoho let opakovaně a otevřeně vyhrožoval likvidací a vyhlazením. Již v roce 1960 prohlásil na Valném shromáždění OSN, že jediným řešením pro Palestinu je anulování existence Izraele. V roce 1964 znovu zopakoval, že není žádný prostor pro Izrael uvnitř arabského národa. A v březnu 1965 přitvrdil ještě více. „Nevstoupíme do Palestiny po zemi pokryté pískem, my do ní vstoupíme po zemi nasáklé krví.,“ prohlásil. Dikce Násirova a dalších arabských vůdců si nezadaly s rétorikou nacistických pohlavárů a jejich plány na konečné řešení židovské otázky. Nelze se divit, že Židy takové výhrůžky nemohli nechat klidnými. Ti se právem obávali, že jim hrozí opakování holocaustu.

Napětí eskalovalo v roce 1967. V půlce květnu nařídil prezident Násir mírovým jednotkám OSN stažení ze Sinaje. Místo nich pak rozmístil na izraelských hranicích sto tisíc vojáků a tisíc tanků. Egypt nadále v protiizraelských provokacích pokračoval a na konci května v rozporu s mezinárodním právem uzavřel pro všechny lodě s izraelskou vlajkou Tiranskou úžinu, čímž jim znemožnil jim plavbu do Rudého moře. To se de facto rovnalo vyhlášení válečného stavu.

Izrael si uvědomil, že mu hrozí smrtelné nebezpečí a preventivním úderem v tzv. šestidenní válce v červnu 1967 rozdrtil arabské agresory. Skvěle naplánovaná operace začala 5. června 1967 v 7.45 hodin, kdy izraelské letectvo zničilo přes 400 egyptských, syrských a jordánských letadel přímo na zemi. Následovaly série mistrovských úderů izraelských tanků a pozemního vojska, výbornou práci odvedli též výsadkáři IDF. Zkrátka, za šest dnů bylo po všem. Izraelská armáda obsadila Sinajský poloostrov až k Suezskému průplavu, západní břeh Jordánu, pásmo Gazy, Golanské výšiny a Arabové kapitulovali. Fantastický vojenský úspěch!

Pravdou je, že Židovský stát zaútočil první, ale naprosto právem. Arabské armády se prokazatelně soustředily na jeho hranicích s cílem zaútočit a zlikvidovat jej. Izrael už vzhledem ke zkušenostem s nacistickým vyhlazováním Židů dal důrazně najevo, že opakování takových hrůz už nepřipustí. A tak dal arabským násilníkům pořádně za vyučenou.

Izraelci při této příležitosti obsadili území svých sousedů, to je fakt. Ale stalo se tak až v případě krajní nouze. Do té doby dávali Židé opakovaně najevo, že chtějí mír a nemají vůči arabským zemím žádné územní nároky. Jenomže, Arabové podanou ruku nepřijali a zákonitě přišel trest.

Je třeba si uvědomit, že zatímco Jordánci zničili v Jeruzalémě staré židovské město, bořili synagogy, znesvětili židovské hřbitovy, kdy kameny z náhrobků dláždili ulice, a zakázali Židům přístup ke svatým místům včetně Západní zdi, muslimští věřící mohou Chrámovou horu s mešitou al – Aksá navštěvovat bez omezení. Izrael zajišťuje Židům, křesťanům a muslimům náboženskou svobodu a respektuje jejich víru.

Zdroj

Dějiny Státu Izrael

Howard M. Sachar

nakladatelství Regia

Praha 1999