Velká československá socialistická devastace

Občas se na i na blozích iDNES.cz objeví povídačky o tom, jak skvělé to prý za komunistů bylo. Jsou to jenom lži, do roku 1989 jsme žili v hrozné zemi. Tu dobu já a všichni slušní lidé rozhodně zpátky nechceme.

Tuto drsnou pravdu je třeba neustále připomínat všem, kteří lžou a lakují socialismus v růžových barvách. Již prezident Václav Havel blahé paměti to ve svém slavném novoročním projevu v roce 1990 řekl naplno, „Naše země nevzkvétá“ a měl naprostou pravdu, ačkoliv komunističtí papaláši nám předtím tvrdili opak.

Nejednalo se jen o zločineckou podstatu komunistického režimu a perzekuci značné části obyvatel, ale i o masivní úpadek v mnoha dalších oblastech. Československá socialistická republika od sedmdesátých let silně technologicky zaostávala za vyspělým Západem, a postupně se měnila v rozvojovou zemi, která opustila své vynikající pozice, jež měla v éře habsburské monarchie a tzv. první republiky. Tehdy jsme patřili mezi deset nejvyspělejších zemí světa, ovšem po komunistickém puči v roce 1948 jsme klesli někam k páté desítce. Prameny uvádí různé pořadí od 42. po 56. pozici. V každém případě to však byl pokles značný.

Důležitým ukazatelem ekonomické úrovně jednotlivých států je úroveň HDP na obyvatele v přepočtu na paritu kupní síly. Takže v roce 1950 mělo Československo 3501 USD na obyvatele, Rakousko 3706 USD, Itálie 3502 USD a Španělsko dokonce jenom 2397 USD na obyvatele. V roce 1990 pak české země dosáhly hodnoty 8895 USD na obyvatele, Rakousko 16 881 USD, Itálie 16 320 USD a Španělsko 12 210 USD. Čili náš pokles byl zřejmý.

Velice zajímavá je studie ekonomů z Ekonomicko-správní fakulty v Brně vedených Liborem Žídkem s podporou odborníků z brněnské Mendelovy univerzity a Karlovy univerzity s výstižným názvem Socialistická ekonomika byla před krachem. Jedná se o zajímavou studii podloženou rozhovory se 75 bývalými šéfy socialistických podniků a členy státní plánovací komise. Charakteristické pro socialistickou ekonomiku byly nízká produktivita práce, přemrštěné výrobní náklady a vysoká přezaměstnanost.

Psát o krachujícím socialismu, to by dost obsáhlý námět na jeden článek, takže začneme školstvím, zdravotnictvím a sociální oblastí s žebráky a bezdomovci. Další témata budou následovat příště.

Školství

Hanzelka a Zikmund jsou známí cestovatelé, stálo v úvodní větě jednoho článku v učebnici češtiny v sedmdesátých letech. Jména těchto slavných mužů jsme já a moji spolužáci zamazávali tuším, že v páté třídě základní školy. Stalo se tak na příkaz bdělé soudružky učitelky-kované komunistky. Sám se tomu divím, že tam tak dlouho vydržela bez újmy. Oba pánové se totiž v osmašedesátém roce dali ke „kontrarevoluci“ a tak se nesměli připomínat. Jenomže soudruzi jaksi zapomněli včas měnit učebnice, a tak v nich tato proslulá dvojice zůstala. V nových vydáních pak byli Zikmund s Hanzelkou nahrazeni manželi Elsnerovými.

Mýty o údajně vyspělém komunistickém školství jsou opravdu jenom mýty. Jazyková vybavenost absolventů tehdejších škol byla chabá, znalost ruštiny je ze světového hlediska prakticky nepoužitelná. Dost mizerně na tom byla například úroveň výuky dějepisu. Stačí jenom porovnat učebnice pro střední školy. Ty od profesorů Pekaře nebo Šusty používané za první republiky byly nesrovnatelně kvalitnější, než Husovy a Charvátovy, ze kterých se učilo za socialismu. Za komunistů až na výjimky nemohla nakladatelství vydávat solidní historické publikace. Buď vůbec nebo omezeně vycházela díla renomovaných historiků jakými byli Josef Pekař, Josef Šusta, Václav Tomek a další. Zločiny komunismu byly bagatelizovány nebo rovnou zatajovány.

Literatura se také vyučovala selektivně a tudíž slabě. Preferovali se autoři s kladným vztahem k socialismu bez ohledu na jejich úroveň a naopak katoličtí spisovatelé či básníci byli na indexu. Maturoval jsem v roce 1983 a na základní a ani na střední škole jsme se neučili o takových osobnostech jakými byli bezpochyby Jaroslav Durych, Václav Renč nebo Jan Zahradníček.

Celkově byly společenské vědy podřízeny marxismu leninismu a to logicky znamenalo jejich degradaci.

V technických oborech se zase projevovalo postupné zaostávání Československa. Jelikož jsme neměli vyspělé technologie běžné na Západě, tak je nemohlo mít k dispozici ani naše školství.

Zdravotnictví

Špičkový endokrinolog profesor Jan Marek v publikaci Mýty o socialistických časech vydanou Člověkem v tísni řekl: „Socialistické zdravotnictví se vyznačovalo hlavně nedostatkem finančních prostředků, přístrojů, nebyly peníze na nákup dostatečného množství zahraničních léků.“ Jeho slova potvrdil i další renomovaný odborník-kardiochirurg profesor Jan Pirk, který uvedl, že někdy za normalizace žádal ministr zdravotnictví 500 milionů tzv. devizových korun (lidově řečených bony) na dovoz léků ze Západu, avšak dostal jen 250 milionů. Profesor Marek ale zároveň dodal, že naše zdravotnictví na tom bylo pořád lépe, a mělo jistou západní úroveň, než sovětské, které bylo otřesné.

Komunisté se zaklínali tím, jak jim záleží na zdravotní péči pro obyčejné lidi, praxe však byla jiná. Brněnský spisovatel Čestmír Jeřábek v knize v Zajetí stalinismu vzpomíná, jak v roce 1951 socialistický stát odmítl žádost matky o valuty na nákup potřebného léku ze Švýcarska pro její dceru s tuberkulózou. Ve stejné době si však manželka komunistického prezidenta Klementa Gottwalda Marta nechala poslat z Belgie krajky za 70 tisíc korun. Ta také na jisté recepci v Brně hrubě vynadala pořadatelům za to, že nezajistili ty nejlepší francouzské koňaky.

Do roku 1989 lidé neměli starší 56 let nárok na dialýzu neboli umělou ledvinu a tedy umírali. Samozřejmě se toto opatření netýkalo bolševických papalášů, kteří měli špičkovou lékařskou péči ve speciálních klinikách tzv. SANOPZech, kam se normální smrtelníci nedostali, zajištěnou neomezeně až do smrti.

Nabízí se samozřejmě logická námitka. Je jasné, že současné zdravotnictví je lepší než socialistické a to ze stejného důvodu, z jakého bylo lepší to socialistické než prvorepublikové. Tou příčinou je vývoj lidské společnosti. Dobře, tak na to tedy pojďme jinak a porovnávejme v čase. Srdce patří k nejdůležitějším lidským orgánům, tak se podívejme jak si v péči o něj vedlo československé zdravotnictví za komunistů. Profesor Pirk uvedl již před časem, že v druhé polovině osmdesátých let se v Česku provádělo cca 150 kardiochirurgických operací na milion obyvatel ročně, kdežto v západní Evropě a USA 700 až 800 na milion obyvatel ročně! V současné době toto číslo činí v obou případech asi tisíc za rok, z čehož je vidět, jaký skok dopředu jsme v této oblasti dokázali.

Česko si za socialistické éry nevedlo dobře ani v perinatální, tedy porodní a časné novorozenecké úmrtnosti do sedmého dne po porodu. V článku Vývoj perinatální úmrtnosti v ČR, o tom zasvěceně píši autoři prof. MUDr. Zdeněk Štembera, DrSc., MUDr. Petr Velebil, CSc. z Ústavu pro péči o matku a dítě v Praze-Podolí.

Uvádějí, že v roce 1976 byla u nás perinatální úmrtnost 19 ‰ a do roku 1989 došlo k jejímu poklesu až na 9,9 ‰. To ovšem ze světového hlediska nebyl žádný úspěch, protože lepší výsledky vykazovalo stále 23 vyspělých zemí, takže jsme tenkrát obsadili podprůměrnou 24. příčku ve světovém žebříčku. Kolem roku 2010 činila perinatální úmrtnost v ČR kolem 3 ‰ a naše země se v tomto pohledu zařadila do první desítky nejlepších na světě, kde setrvává dosud.

Důležitým měřítkem pro úroveň zdravotní péče je tzv. střední délka života. Fakta, která uvádí v knize Sovětizace sociálního státu Jakub Rákosník jsou neúprosná. Zatímco na začátku šedesátých let jsme na tom byli zhruba stejně jako na Západě, tak v letech 1964 až 1989 se toto číslo u nás zvýšilo u mužů o pouhých 0,3 roku u žen pak o 1,8 roku, kdežto třeba v USA o 4,7 a 4,9 let. Tak tomu bylo ve většině případů a Češi a Češky se tak dožívali v průměru o pět let nižšího věku než lidé v hospodářsky vyspělých zemích. Je faktem, že za tuto skutečnost nemohla jen horší úroveň zdravotnické péče než na Západě, ale také nepříliš zdravá strava a velmi špatný stav životního prostředí.

Za komunistů nebyli žebráci a bezdomovci

To je další z rudých nesmyslů. Pravdou je, že se o nich nepsalo v novinách, nemluvilo v rozhlase a nevysílalo v televizi, ale to neznamená, že nebyli. Můj kamarád měl v Brně bráchu bezdomovce, který v osmdesátých letech přespával někde v parovodu v zimě roku 1986 ho v něm našli mrtvého. V moravské metropoli byl takovou „vyhlášenou“ personou doktor Špína, který rovněž žil na ulici a dokonce o něm mluvili v televizi buď Boleslav Polívka nebo Miroslav Donutil, to už si přesně nepamatuji. Pamětníci mi rovněž vyprávěli, že hodně bezdomovců se u nás vyskytlo v roce 1960, kdy byli z lágrů a kriminálů propuštěni na amnestii političtí vězni. V mnoha případech měly jejich manželky nové partnery a tak jejich původní muži skončili na ulici.

V brněnském kostele svatého Jakuba často postával u vchodu takový drobný černovlasý mužíček s knírem, který se každého příchozího ptal? „Nemáš korunu na polívku?“ Přiznám se, většinou jsem jej nekřesťansky odbyl, ale jeden můj kamarád ho jednou vzal někam do bufetu a polévku mu tam koupil.
A to nebyl ojedinělý případ. Nádraží nebo bufety bývaly za komunistů oblíbenými místy žebrajících. Mnohokrát jsem v nich od x lidí slyšel, „kamaráde nemáš korunu, zapomněl jsem peníze a nemám na vlak, prosím Tě nemůžeš mně dát nějakej peníz na polévku“ apod. Žebráctví bylo za komunistů více takové skryté, protože jinak by je postihovala veřejná bezpečnost (komunistická policie).

Slyšel jsem námitky typu, nepopírám, že to tak bylo, ale ti lidé si zvolili takový způsob života dobrovolně. To je sice fakt, ale stejně je to i v současnosti. Nikdo nikoho nenutí k takovému stylu života, ale některým jedincům prokazatelně vyhovuje.

https://www.em.muni.cz/veda-a-vyzkum/11532-socialisticka-ekonomika-byla-pred-krachem

https://cs.wikipedia.org/wiki/Ekonomika_komunistick%C3%A9ho_%C4%8Ceskoslovenska

,