Je potřeba umět získávat informace z více zdrojů a nejen papouškovat rusáckou propagandu, která prokazatelně lže od rána do večera. Popírat jasný fakt o trvalých rusáckých výmyslech. je stejné, jako tvrdit, že země je placatá.
Zajímal jsem se tedy o názor na události na Donbase z druhé strany. Ano, již jedna ze zásad římského práva praví, „nechť je slyšena i druhá strana.“ Oslovil jsme tedy poslance ukrajinského parlamentu Olega Dundu z vládní strany Služebník lidu, který sám pochází z ruskojazyčné oblasti Ukrajiny, konkrétně z města Dnipra.
Ten uvedl, že Rusko setrvale desítky let usiluje o zničení ukrajinského státu a upozornil na jednání separatistů v Severodoněcku, kteří již v roce 2004 po Oranžové revoluci vyhrožovali vyhlášením nezávislosti. „Rusko dlouhodobě, finančně a technologicky podporuje proruské politické strany na Ukrajině. Vše podle vzoru Adolfa Hitlera, který ve třicátých letech podněcoval Konrada Henleina a jeho sudetoněmeckou stranu k vyprovokování konfliktu v českém pohraničí,“ uvedl Dunda.
To je zajímavé srovnání. Ano, nacistické Německo podněcovalo nepokoje v pohraničních oblastech českých zemí osídlených převážně německým obyvatelstvem. V září 1938 pak vypuklo v Sudetech povstání podporované z Německa. Československo muselo nasadit armádní jednotky, včetně obrněných aut a tanků, aby tento pokus o puč potlačilo. Je jasné, že se to neobešlo beze ztrát na životech. Cílem nacistů bylo odtržení československého pohraničí a jeho připojení k Německu.
Napětí v Sudetech však nezačalo až v roce 1938, ale trvalo už od vzniku první republiky v roce 1918. V březnu 1919 českoslovenští vojáci zastřelili v Kadani při demonstracích proti novému státu 25 německých obyvatel včetně žen a dětí. Pravdou je, že někteří Němci byli ozbrojeni, ale jak uznávají solidní historici obou stran, nelze říci, kdo vystřelil první. Je logické, že této nešťastné události později zneužila nacistická propaganda.
Stejně tak Rusko se už dávno před rokem 2014 snažilo vyvolat nepokoje na Donbase. Je třeba to říci naplno, Putinovci použili na východě Ukrajiny stejnou taktiku jako předtím nacisté v Sudetech. V obou případech se údajně mělo jednat o ochranu národnostní menšiny. To však byla jenom záminka, protože v obou případech se jednalo o plánovanou loupež cizího území.
Pokračuje Oleg Dunda: „V roce 2014 však ani ruské vměšování na Donbase nestačilo. Místní lidé se do žádného povstání nehrnuli. Všechny ozbrojené akce proto byly nejen podporovány, ale též organizovány Ruskem, které sem vyslalo i organizátory puče a vojáky, o nichž lhalo, že jsou to místní povstalci. Poslanci Krymské rady byli dlouho a též násilím shromažďováni ruskými ozbrojenými silami, aby rozhodli v referendu o připojení k Rusku. V Doněcku vedli ozbrojené formace ruští občané Girkin a Borodaj. Girkin později veřejně prohlásil, že jednal a válku začal v zájmu Moskvy.“
Pravdou je, že na Donbase došlo v roce 2014 k vraždám místních zastupitelů, kteří odmítali odtržení od Ukrajiny. Dále je prokázané, že na straně separatistů tenkrát bojovaly regulérní jednotky ruské armády. Bez nich by ukrajinská armáda zdejší vzpouru už dávno potlačila a nebyly by tak zbytečné oběti na životech.
