Akademické gymnázium v Praze absolvoval v éře habsburského mocnářství v roce 1909 i pozdější nositel Nobelovy ceny za chemii a zakladatel polarografie profesor Jaroslav Heyrovský.
Kniha amerického historika Garyho B. Cohena Vzdělání a střední třída v císařském Rakousku je sice podle parametrů odbornou literaturou, ale napsaná čtivým jazykem a lze ji doporučit každému, kdo má zájem dozvědět se pravdu o habsburské monarchii. Publikace vydaná letos nakladatelstvím Academia pojednává o školství v rakouské části Rakousko-Uherska v letech 1848 – 1918. Na základě faktů autor přesvědčivě dokazuje, že v druhé polovině 19. století rakouské školství dosáhlo solidní úrovně.
Vyvrací přitom některé často šířené mýty, například ten, že kvalitní vzdělání si tenkrát mohli dovolit jen bohatí. Není to tak docela pravda! Ano, mezi studenty zvláště na univerzitách a vysokých školách převažovali mladí lidé z lépe situovaných poměrů, uplatnit se však dokázali i potomci z chudých rodin. Jejich symbolem byl především pozdější československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk, syn panského kočího a kuchařky, který vystudoval filozofickou fakultu Vídeňské univerzity. Daleko to dotáhl rovněž syn kočího a dveřníka v divadle Ignaz Seipel, narozený roku 1876 v Jihlavě, který se stal katolickým knězem a později dokonce kancléřem rakouské republiky. Ze skromných poměrů pocházel i proslulý hudební skladatel Gustav Mahler, který později studoval na vídeňské univerzitě. Koneckonců i jeden z nejlepších českých historiků všech dob profesor Josef Pekař byl synem drobného zemědělce, kterému patřil malý statek s dvanácti hektary polí.
Pro mladé lidi ze sociálně slabého prostředí bylo studium finančně náročné, nicméně existovala pomoc, například formou odpouštění školného nebo příspěvků z různých nadací. V Čechách to byla třeba známá Hlávkova nadace založena architektem Josefem Hlávkou v roce 1904. Studenti si také přivydělávali kondicemi, čili doučováním hlavně středoškoláků z bohatších rodin.
Chudí také studovali obory, které nebyly tak drahé. Proto jich bylo více na filozofických a teologických fakultách, méně už na právech a zvláště na lékařských fakultách, protože studium medicíny stálo hodně peněz.
Zajímavostí bylo rovněž národnostní nebo náboženské složení studentů rakouských středních a vysokých škol. Obecně se dá říci, že více toužili po vzdělání Češi než Němci, a Židé s protestanty v poměru k celkovému počtu převažovali nad katolíky. Autor to zdůvodňuje tím, že Češi, Židé a protestanti pocházeli z nižších sociálních vrstev, vzděláním se toužili vyšvihnout mezi honoraci, a žít si lépe než jejich rodiče. To je zřejmě nejpravděpodobnější vysvětlení.
Předlitavsko, čili rakouská část habsburské monarchie, bylo mnohonárodnostní, ale jen Němci, Češi a Poláci v něm mohli od obecné (základní) školy až po univerzitu studovat v rodném jazyce. Například Češi měli k dispozici českou část Karlo-Ferdinandovy univerzity a dvě české vysoké technické školy v Praze a v Brně. Italové, Slovinci nebo Rusíni už takové štěstí neměli.
Autorovi se dá vytknout jen málo, ale bohužel opomněl jednu důležitou věc, tolik typickou pro mnoho historiků. Je dobře, že uvedl i platy pedagogů a tak na straně 210 píše, že začínající řádní profesoři gymnázií a reálných škol vydělávali během prvních pěti let praxe zhruba 2800 korun ročně, kdežto dělníci ve vídeňské strojírenské továrně brali v průměru 1374 korun ročně, tedy ani ne polovinu. Jenomže tyto údaje samy o sobě nestačí. Bylo by dobré uvést, jaké tehdy byly ceny, kolik stálo bydlení, jídlo oblečení, doprava, atd. Tohle však v knize chybí.
I přes tyto nedostatky se ale jedná o kvalitní publikaci, kterou stojí za to si přečíst. Obálka knihy je k volnému stažení.
Vzdělání a střední třída v císařském Rakousku
Gary B. Cohen
nakladatelství Academia
Praha 2022
Hodnocení: 90%
