Je třeba se dívat na historii objektivně, ne v duchu překonaných Palackého a Masarykových umělých konstrukcí. Souhlasím s historikem Josefem Pekařem, že tím hlavním nosným kamenem v českých dějinách je národ, nikoliv náboženství. Jezuité se podíleli na rozkvětu českých zemí, byli velkým přínosem pro jejich kulturní, sociální a ekonomický rozvoj. Pozitiva určitě převažují nad negativy.
Svatý Hostýn - jedna z jezuitských rezidencí (Jan Ziegler)
Letos si připomínáme 400 let od vzniku české řádové provincie Tovaryšstva Ježíšova neboli latinsky Societas Iesu, ve zkratce SI, v češtině pak SJ (dříve TJ). To bylo založeno svatý Ignácem z Loyoly a jeho šesti druhy s nimiž se sešel v kapli sv. Dionýze na pařížském Montmartru na svátek Nanebevzetí Panny Marie 15. srpna 1534, Ti se pod jeho vedením rozhodli spolu s ním učinit slib žít v chudobě, čistotě a službě duším ve Svaté zemi nebo být k dispozici papeži coby Kristovu zástupci. Tímto slibem začala existence řeholního společenství jezuitů a Ignácovými spolubratry se stali Petr Faber, František Xaverský, Laynez, Bobadilla, Salmeron a Rodriguez. V čele řádu stojí generál,což je zřejmě důsledek toho, že Ignác z Loyoly býval profesionálním vojákem, než se stal duchovním. V čele jednotlivých provincií jsou provinciálové. Jejich řádové heslo zní Ad maiorem Dei gloriam (k větší slávě Boží).
Řád potvrdil o šest let později bulou Regimini militanti Ecclesiae papež Pavel III. jako Společenství Ježíšovo. Jezuité se stali významným nástrojem katolické reformace, stvrzenou Tridentským koncilem konaným v letech 1545 – 1563 jako odpověď na předchozí protestantskou reformaci. Ten mimo jiné zrušil tzv. mnohoobročnictví, čili kněz od té doby mohl zastávat pouze jeden úřad. Jezuité mají velkou zásluhu na posílení pozic katolicismu ve světě, už jenom tím, že kladli důraz na vzdělaní a to nejen teologické.
Po jezuitovi jsou pojmenované kamélie
Oni vynikali v mnoha oborech lidské činnosti a proslavili se i jako vědci. Málokdo asi tuší, že jedna z nejkrásnějších květin Dálného východu Kamélie japonská je už 270 let pojmenovaná po Jiřím Josefu Kamelovi, botanikovi a jezuitském misionáři původem z Brna. Ten je považován za jednoho z nejlepších lékárníků 17. století a patřil rovněž i mezi nejvýznamnější sběratele flóry a fauny své doby. Byl to také on, kdo seznámil tehdejší evropské vědce s rostlinami a zvířaty Filipín. Kamel také proslul jako léčitel tamních domorodců.
Do Čech přišli jezuité na pozvání českého krále Ferdinanda I. v roce 1556. Prvních dvanáct řeholníků pocházelo z Německa a Belgie, později k ním přibyli i Češi. Členové Tovaryšstva Ježíšova se prosadili v mnoha oborech, nejvíce však ve sféře vzdělání. Je třeba říci, že neměli konkurenci, protože Karlova univerzita ovládaná utrakvisty byla od dob husitských válek ve velkém úpadku, existovala pouze jedna artistická (filozofická) fakulta a v polovině 16. století se v ní 8 let vůbec nekonaly zkoušky.
Ve své koleji, které se od začátku jmenovalo Klementinum, zřídil řád hned v roce svého příchodu do Prahy gymnázium a zároveň zde jeho členové konaly přednášky z filozofie a teologie pro výchovu kněžského dorostu. Při koleji byly zřízeny konvikt pro šlechtice a svatováclavský seminář pro chudší žáky, kteří v něm mohli studovat zadarmo. Studium u jezuitů bylo velmi populární a žáků postupně přibývalo.
Později se jezuité rozšířili i na český venkov. V roce 1586 založil jezuitskou kolej Vilém z Rožmberka v Českém Krumlově, v roce 1589 Jiří Popel z Lobkovic Chomutově a v roce 1594 Adam z Hradce v Jindřichově Hradci. Na Moravu uvedl jezuity olomoucký biskup Vilém Prusinovský. Jejich první kolej byla založena v Olomouci v roce 1566, další pak v roce 1572 v Brně.
V roce 1618 bylo vzbouřenými protestantskými Stavy Tovaryšstvo vypovězeno z Čech a o rok později i z Moravy. Po porážce stavovského povstání v bitvě na Bílé Hoře roku 1620 se však jezuité vrátili a byli hnacím motorem katolické obnovy země. Došlo i k založení nových kolejí v rámci katolické obnovy. V roce 1623 pak byla ustanovena Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova, což znamenalo samostatnost v rámci Řádu a umožnilo lépe koordinovat jeho činnost v Českých zemích.
Členové Tovaryšstva patřili ke statečným obráncům Prahy a Brna
Ano, doba pobělohorská měla samozřejmě své stíny a násilné nucení lidí k přestupu na katolickou víru nebylo správné. Nicméně toto opatření je nutné posuzovat v kontextu doby, kdy v Evropě převažovala zásada, „čí země, toho víra“ a náboženská svoboda, která existovala například v českých zemích, byla spíše výjimkou. Řekl bych že to přesně vystihla historička docentka Ivana Čornejová se svým názorem, že se u nás jednalo o náboženskou toleranci nikoliv z přesvědčení, ale z nutnosti, čili obě strany protestantská a katolická se tolerovaly pouze proto, že neměly sílu zničit jedna druhou.
Rekatolizaci také nenařídila katolická církev, ale uzákonil jí legitimní český král Ferdinand II. v Obnoveném zřízením zemském vydaném v roce 1627 pro Čechy a o rok později pro Moravu. Čili se jednalo o státní záležitost.
Jezuité však správně chápali, že násilné nucení lidí ke konkrétní víře, v tomto případě ke katolictví, je zbytečné, pokud nedojde k jejímu opravdovému přijetí. Proto kladli důraz na kvalitní vzdělání, dokonalou znalost katolického učení, rétorickou dovednost, kazatelství a publikování kvalitní literatury, a to nejen katolické. Tovaryšstvo Ježíšovo dokonce vydávalo i pedagogické spisy bratrského biskupa Jana Ámose Komenského.
Důraz na vzdělání se jim vyplatil i za třicetileté války, kdy jejich studenti patřili k předním obráncům Prahy (respektive Starého a Nového Města) a Brna, které se dokázaly ubránit švédským obléhatelům. Na obraně moravské metropole v roce 1645 má velkou zásluhu jezuitský kněz ctihodný Marin Středa. V Praze o tři roky později k výrazným osobnostem studentské legie jezuitský profesor z Klementina Jiří Plachý.
Po skončení válečných hrůz se jezuité zapojili do obnovy země. Mezi jejich pozitiva patřilo také obnovení plnohodnotné pražské Karlo-Ferdinandovy univerzity v roce 1654, která se vinou husitských válek de facto změnila v pouhé provinční učiliště s jedinou filozofickou fakultou. Především zásluhou jezuitů se pražskému učení vrátila jeho bývalá sláva a po roce 1620 se opět stala kvalitní vysokou školou se čtyřmi fakultami, filozofickou, právnickou, lékařskou a teologickou. Působili na ní vynikající učenci, mezi nimi například španělský jezuitský filozof a teolog Rodrigo de Arriaga.
Členové Tovaryšstva se v 17. a 18. století prosazovali i na poli kulturním a literárním. Jezuita Felix Kadlinský překládal básnická díla z němčiny do češtiny, asi nejlepší z nich je duchovní sbírka Zdoroslavíček v kratochvilném hájíčku postavený. Další jezuita Bedřich Bridel proslul mimo jiné sbírkou českých vánočních koled Jesličky a skladbou Co Bůh, člověk. Bridel je rovněž autorem dalších skvělých básnických děl, například V jiskře slávy svatoprokopské. Patřil i k vynikajícím kazatelům a traduje se, že jeden z protestantů zanechal v lese na Čáslavsku vzkaz, který vyryl do stromu: „Zde jsem měl půtku s páterem Bridelem, přemohl mne slovem Božím.“
Dědictví svatováclavské rozdalo lidem na 80 tisíc českých knih
Velkým obráncem českého jazyka byl další jezuita Bohuslav Balbín, který napsal Rozpravu na obranu jazyka slovanského, zvláště pak českého.
Výraznou zásluhu na záchraně českého jazyka má kněz a další jezuita Josef Dobrovský a toho je snad zbytečné dále představovat. Je pozoruhodné, kolik jezuitů se věnovalo česky psané literatuře.
Asi každému je známé jméno jezuity Koniáše, který pálil české knihy. To je sice pravda, ale je důležité doplnit, že se často jednalo o knihy nemravné bez literární hodnoty, což dokazují jejich tituly, například „Jak uhranout sousedovi prase“ apod. Navíc jezuité od každé jedné takové „škodlivé“ publikace zachovali vždy jeden výtisk. V této souvislosti je dobré si připomenout, že husité také vypalovali kláštery, v nichž hořely i vzácné ručně psané české knihy.
Řád však vydával i kvalitní českou literaturu ve své tiskárně v Klementinu. Velkou zásluhu na nich má jezuita Matěj Šteyer, který z pozůstalosti po zemřelé matce založil roku 1669 Dědictví svatováclavské, jehož úkolem bylo šíření české katolické literatury. V letech 1670 až 1750 rozdalo Dědictví více než 80 tisíc českých knih.
Jezuité rovněž s velkým nasazením pomáhali potřebným lidem. V roce 1680 za morové epidemie se obětavě starali o nakažené toto smrtící chorobou členové Řádu v Kutné Hoře. Všichni se přitom sami nakazili a zemřeli. Mezi nimi i již zmíněný páter Bedřich Bridel.
V roce 1773 sice papež Klement IV. na nátlak evropských panovníků Tovaryšstvo Ježíšovo zrušil, nicméně to ve skutečnosti nikdy nepřestalo existovat. V roce 1814 jej pak papež Pius VII. celosvětově obnovil.
Za II. světové války patřili jezuité v okupovaných zemních včetně českých k rozhodným odpůrcům hitlerovských nacistů, kteří je tvrdě pronásledovali, mnohé z nic popravili nebo umučili v koncentračních táborech. Jezuité působí stále i v českých zemích, mimo jiné i na vyhlášených poutních místech Velehradě a Svatém Hostýně. Současným českým provinciálem je Petr Přádka.
Prameny:
Přehled českých církevních dějin 2, Jaroslav Kadlec, nakladatelství Křesťanská akademie, Řím 1987
Dějiny zemí Koruny české I., Petr Čornej a kolektiv, nakladatelství Paseka, Praha 2021
Temno, Ivana Čornejová, nakladatelství Paseka, Praha 2022
