„Někdo v Boha věří, někdo ne, my katolíci v něj věříme,“ řekl jednou Karel Kryl, když dostal otázku, zda věří v Boha. Tento snad stále nejpopulárnější český písničkář všech dob se stal pod vlivem svého přítele arciopata břevnovského kláštera Jana Anastáze Opaska věřícím katolíkem, i když jak přiznával, poněkud hříšným. Ale i sám Ježíš Kristus prohlásil: „Kdo z Vás je bez hříchu, první hoď kamenem. Karel Kryl poznal na vlastní kůži zlo komunismu a jeho cesta ke katolicismu tak byla svým způsobem logická.
Když bylo malému Karlovi šest let, přišla k nim domů, nevítaná návštěva. Jeho rodina měla v Kroměříži, kde se narodil, tiskařskou dílnu, a tlupa komunistických násilníků jim rozbila po únorovém komunistickém puči v roce 1948 tiskařské stroje. O něco později již na základní škole, nechala soudružka učitelka zkopat Karla Kryla nejsilnějším žákem ve třídě, protože nechtěl vstoupit do pionýra. Nelze se tedy divit, že takové zážitky jej přesvědčily, že komunisté jsou zlem, se kterým se nelze smířit.
Po sovětské srpnové okupaci v roce 1968 vydržel v Československu ještě rok, ale pak pochopil, že v znormalizované znásilněné zemi nemá budoucnost. Odešel tehdy do Spolkové republiky Německo, kde potkal tehdy ještě opata břevnovského kláštera v exilu Otce Opaska. Ten ho později oddal s jeho první ženou Evou Sedlářovou a nakonec, ač to o mnoho let starší duchovní nemohl tehdy tušit, také pochovával, když sloužil pohřební obřady v břevnovské bazilice svaté Markéty a u jeho hrobu na nedalekém hřbitově.
Podle Kryla folk nutí člověka obracet se k duchovnu a arciopat Opasek byl ideálním duchovním vůdcem. On dokázal sjednocovat lidi různých názorů, mimo jiné také organizoval proslulá setkání emigrantů různých politických názorů v bavorském Rohru, kde ve zdejším opatství dočasně sídlila břevnovská klášterní komunita. A tak se zde potkávali staří poúnoroví emigranti s těmi posrpnovými, což byli často bývalí reformní komunisté, kteří ty první kdysi pronásledovali. Do Rohru pravidelně jezdil i Kryl.
Otec Opasek jej dokázal svým osobním příkladem přivést ke katolictví. Byl to srdečný, otevřený, skromný a velmi laskavý člověk. A Kryl pochopil, že katolictví a katoličtí duchovní jsou něco jiného, než do něj ve škole vtloukala komunistická propaganda. Navíc mu břevnovský arciopat byl velkou oporou v těžkých chvílích, které Kryl jako citlivý člověk neměl v exilu zrovna málo.
Když mám cestu do Prahy, tak pokud mně to čas dovolí, rád zajedu na břevnovský hřbitov. A u hrobu Karla Kryla setrvám vždy v tichém rozjímání. Jednou sem tam viděl nápis z kamínků „Karle Kryle, už neryjeme držkou v zemi.“ A já bych si přál, aby nám to vydrželo.
