Masaryk se v mnohém mýlil, ale také si zaslouží uznání

Chápu, že první československý prezident není jednoznačně kladně přijímanou postavou. Například vytvořil nesmyslnou konstrukci českých dějin, ale za rukopisné spory a hilsneriádu si zaslouží uznání.

Profesor Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze Tomáš Garrigue Masaryk, od jehož smrti dnes uplynulo osmdesát let, si vymyslel koncepci českých dějin, která je nesmyslná a byla už renomovanými historiky mnohokrát vyvrácená. On také nebyl vzděláním historik, ale sociolog, takže se pustil na hodně tenký led. Už tehdy jeho dějinnou konstrukci o tom, že husitství je nejslavnější obdobím našich dějin a údajně bylo přímým předchůdcem moderní náboženské tolerance a tedy národního obrození a osvícenství, přesvědčivě vyvrátil jeden z nejlepších českých historiků všech dob – profesor Josef Pekař. Ten jasně doložil, že husitství bylo ryze středověkým hnutí, které rozhodně nemělo v úmyslu zničit feudalismus a rovněž nepřineslo náboženskou svobodu v moderním slova smyslu. Doba národního obrození navazovala na barokní české vlastenectví, na němž se mimo jiných také výrazně podíleli jezuité – tvůrci mnoha českých knih.

Ale nyní se věnujme světlým a výrazně pozitivním okamžikům Masarykova působení. Historik Jiří Rak, řekl, že jenom za tyto dvě události si zaslouží velké uznání.

Jednalo se o spor o pravost rukopisů královedvorského a zelenohorského, ten první měl pocházet z 13. století, ten druhý dokonce z 9. století. Oba měly dokazovat vyspělost staročeské kultury a literatury. Jenomže Masaryk a další odborníci jejich pravost zpochybnili a nakonec se ukázalo, že měli pravdu a obě údajně starobylá literární díla jsou podvrhy. To nakonec definitivně doložily odborné expertízy z konce šedesátých let minulého století. Ale už předtím jazykové, literární a historické zkoumání prokázalo jejich nepravost. V rukopisech jsou slova, která se tenkrát nepoužívala, jsou v nich místopisné názvy, které v době údajného vzniku neexistovaly. Masaryk prohlásil, že velikost národa se nedá budovat na lžích a podvrzích, a dostal za to proto od tzv. vlastenců. Například spisovatelka Eliška Krásnohorská poslala všechny vědátory zpochybňující pravost oněch dokumentů do horoucích pekel.

V případě aféry tzv. hilsneriády na tom byl profesor Masaryk ještě hůř, protože zůstal ve svém postoji téměř osamocen. Na jaře v roce 1899 byla nedaleko města Polné ležícím mezi Jihlavou a Havlíčkovým Brodem nalezena zavražděná mladá dívka Anežka Hrůzová, kterou někdo podřezal. Z vraždy byl obviněn a nakonec za ní i odsouzen místní židovský mladík Leopold Hilsner. Ten proces nebyl regulérní, protože soudci podlehli všelidové hysterii a ignorovali důkazy svědčících v Hilsnerovu nevinu. Mezi lidmi se rozšířila fáma, že Židé potřebují ke svým obřadům krev křesťanské panny. To je samozřejmě kolosální nesmysl a Masaryk proti němu rázně bojoval. Neměl to jednoduché, v pražském bytě mu antisemitská spodina vymlátila okna, studenti mu pískotem znemožnili přednášet na univerzitě. Tenkrát byl z té nenávistné atmosféry tak rozčilený, že dokonce uvažoval o emigraci. Tu mu údajně rozmluvila jeho žena Charlotta. Neměl to jednoduché, protože převážná většina Čechů se držela zásady, že kdo nevěří v rituální vraždu, není český vlastenec. Masaryk i tehdy prokázal velikou osobní statečnost v boji proti kolosální hlouposti.

Je ovšem smutné, že i v dnešní době se najdou jedinci, jako třeba Adam B. Bartoš, kteří nesmyslu o rituální vraždě věří a šíří protižidovskou nenávist. Obecně si dovolují tvrdit, že k Bartošovi apod. mají velmi blízko stoupenci Okamury, kteří se sice slovně ohánějí národem, ale pravda je nezajímá. Přesně takoví útočili na Masaryka za hilsneriády i v kauze sporů rukopisných.

Ale zpátky k prvnímu československému prezidentovi. Jeho sok profesor Pekař zemřel v lednu 1937, tedy dříve. Masaryk mu na pohřeb poslal věnec s nápisem „Pane profesore Pekaři, byl jste hodný člověk.“ Ano, předtím do sebe šli i hodně tvrdě, ale jsou chvíle, kdy je vůči soupeři třeba projevit velkorysost a Masaryk dokázal, že je jí schopen.