Pobalťané trpěli pod komunistickým terorem stejně jako Češi pod nacistickým

Je dobře, že na tento fakt nedávno upozornilo prohlášení ministrů zahraničních věcí Bulharska, České republiky, Estonska, Maďarska, Lotyšska, Litvy, Polska, Rumunska, Slovenska a Spojených států amerických.

Stalo se tak 11. května letošního roku při příležitosti k 75. výročí konce druhé světové války. Jsem rád, že se k této chvályhodné iniciativě připojila i Česká republika prostřednictvím ministra zahraničních věcí Tomáše Petříčka. Jeho komentář k Izraeli mě sice hodně rozzlobil, ale za tohle má velké plus.

V prohlášení se mimo jiné píše. „Zatímco květen 1945 přinesl konec druhé světové války v Evropě, svobodu do celé Evropy nepřinesl. Střední a východní část Evropy zůstala téměř 50 let pod vládou komunistických režimů. Pobaltské státy byly nezákonně okupovány a anektovány a železné sevření dalších podrobených států upevnil Sovětský svaz za použití ohromné ??vojenské síly, represí a ideologické nadvlády.

Mnoho Evropanů ze střední a východní části kontinentu obětovalo po mnoho desetiletí své životy v boji za svobodu. Miliony Evropanů byly zbaveny svých práv a základních svobod, čelily mučení a nucenému vysídlení. Společnosti za železnou oponou zoufale hledaly cestu k demokracii a nezávislosti.“

Tato slova by se měla tesat zlatým písmem do kamene. V březnu 1939 hitlerovské Německo okupovalo české země a Slovensku udělilo jakousi pochybnou samostatnost. V důsledku nacistických represí zahynulo na 360 tisíc čs. občanů, z velké části Židů.

O rok později v roce 1940 okupoval Sovětský svaz Litvu, Lotyšsko a Estonsko, kde proti vůli místního obyvatelstva dosadil loutkové vlády. Je pravdou, že 13. a 14. července toho roku se konaly v pobaltských zemích volby do místních parlamentů (Sovětů). Ovšem ty byly zmanipulované a absolutně neregulérní. Například nekomunističtí kandidáti čelili brutálnímu nátlaku a většina z nich proto svoji kandidaturu vzdala. Podle oficiálního komuniké se v Litvě zúčastnilo voleb 99,2% registrovaných voličů, ve skutečnosti se však účast pohybovala mezi 18 až 32%. Kde chyběli místní, zaskakovali ve volebních místnostech vojáci Rudé armády.

Hned od počátku sovětské okupace začaly v Pobaltí represe, které byly srovnatelné s německým útiskem v českých zemích. Lidé byli kvůli svému nesprávnému třídnímu původu zatýkáni, mučeni, vězněni a vražděni. V nelidských podmínkách bylo deportováno na severní Sibiř, Altaj a dalších nehostinných oblastí SSSR na 34 000 mužů, žen a dětí z Litvy, 15 000 z Lotyšska a 10 000 z Estonska, jak uvádí v publikaci Dějiny Pobaltských zemí historik Luboš Švec.

Vysoké byly i počty zavražděných. Během jediného okupačního roku 1940/41 zahynulo v důsledku rudého teroru na 75 000 Litevců, 60 000 Estonců a 34 000 Lotyšů. Když porovnáme počet Čechů a Slováků s Estonci na konci třicátých let minulého století, (cca 10 milionů a 1 milion) s již zmíněným počtem obětí, tak na tom byli Estonci z hlediska poměru zabitých k počtu obyvatel za sovětské okupace hůř než Češi a Slováci za německé.

Rudá zvěrstva v Pobaltí se děla v důsledku sovětsko-německé smlouvy o neútočení ze srpna 1939, v jehož tajném dodatku si hitlerovské Německo a stalinistický Sovětský svaz rozdělily sféry vlivu v Evropě. Němečtí nacisté vraždili z rasových, sovětští komunisté z třídních důvodů. Sověti také okupovali východní polská území a přepadli Finsko.

V roce 1940 se britským premiérem stal upřímný antinacista Winston Churchill a ve svém slavném nástupním projevu řekl tato jasná slova. „Nemohu vám slíbit nic než krev, dřinu, pot a slzy. .. Nebudeme jednat s Hitlerem ani s nikým z jeho bandy. Budeme je bít na moři, ve vzduchu a na souši. ..Tuhle válku vyhrajeme.“ V tom stejném roce také Churchill vyzval Stalina ať zruší pakt s Hitlerem a připojí se k Velké Británii, která tehdy prakticky samotná válčila s Německem. Sovětský vůdce tento návrh odmítl.

Ano, II. světová válka začala v roce 1939 a ne až v roce 1941, jak se snaží veřejnosti namluvit především komunističtí překrucovači dějin. Současné Rusko také žádný rozumný člověk nebude spojovat se tehdejšími stalinskými represemi. Proto je nepochopitelné, že Rusové odmítají přiznat svůj díl viny na tehdejších smutných událostech. Jestliže oficiální ruská propaganda stále tvrdí, že pobaltské republiky se tenkrát k SSSR připojily dobrovolně, tak lže, protože fakta svědčí o opaku. Kdyby se Moskva za tehdejší sovětské zločiny omluvila, tak tím jenom získá.

https://cz.usembassy.gov/cs/prohlaseni-ministru-zahranicnich-veci-k-75-vyroci-konce-druhe-svetove-valky/