Byla to velká ztráta pro Rusko, protože tento osvícený politik byl strůjcem potřebných reforem, které tuto zemi posouvaly dopředu. Stolypin, který byl předsedou ruské vlády za cara Mikuláše II. v letech 1906 – 1911, patřil bezpochyby k nejvýznamnějším osobnostem ruské historie a zasloužil se o významný vzestup této země. V roce 2008 jej v televizním hlasování diváci zvolili druhým nejvýznamnějším Rusem v dějinách za vítězem nad křižáky novgorodským knížetem Alexandrem Něvským, ale před komunistickým zločincem Josifem Stalinem. To je jasný a přesvědčivý důkaz jeho zásluh.
Důležitá byla především Stolypinova agrární reforma, která umožnila výrazné zvýšení výkonnosti ruského zemědělství. V podstatě se jednalo o privatizaci obščinové půdy (v Rusku nepatřila půda farmářům, jako v jiných zemích, ale tzv. Obščině, která ji přidělovala jednotlivým členům k hospodaření. Jednalo se tedy o kolektivní vlastnictví). Stolypin si dobře uvědomoval, že tento systém je málo výkonný a proto rolníkům, kteří o to měli zájem, umožnil nákup pozemků do soukromého vlastnictví. Cílem bylo zvýšit zemědělskou produkci a vytvořit bohatou vrstvu vesnického obyvatelstva. To se částečně povedlo, bohužel tyto potřebné změny narážely na odpor části méně prozíravého rolnictva. Přesto se úroda obilovin v Rusku v letech 1894 – 1912 zdvojnásobila z 2 miliard pudů (1 pud % = 16,38kg) na 4 miliardy pudů.
Premiér Stolypin také podporoval výstavbu železnic včetně Transsibiřské magistrály. Jejich délka dosáhla před I. světovou válkou zhruba 75 tisíc kilometrů a po USA to byla druhá nejdelší železniční síť v rámci jedné země na světě.
Pravdou tedy je, že Rusko tenkrát zažilo mohutný hospodářský rozkvět, a zvláště po roce 1906 za Stolypinovy premiérské éry. Produkce vytavené oceli a železa v letech 1893 – 1913 vzrostla 13x na 4,04 milionů tun, těžba uhlí 6x na 38 milionů tun, těžba ropy dosáhla 9 milionů tun, výroba cukru se zvýšila 4x na 1 470 000 tun, výroba bavlny 7x na 416 000 tun. Ruský bavlnářský průmysl zaujímal svoji produkci čtvrté místo na světě, po Velké Británii, USA a Německu. Obilí a cukr patřily k významným vývozním komoditám. Průmyslová výroba v té době rostla v průměru o solidních 9% ročně, a ekonomika celkově o 7% ročně.
V roce 1911 byla zahájeny výstavba na tehdejší dobu moderních strojírenských závodů. Jejich základní kapitál vzrostl ze 120 milionů rublů za pouhé dva roky na 220 milionů rublů v roce 1913. Zlatý poklad Ruska se z hodnoty 648 milionů rublů v roce 1894 zvýšil na 1614 milionů rublů v roce 1914.
Dělníkův plat v roce 1913 byl reálně vyšší než v roce 1940 a doloženo je to přesvědčivě na množství zboží, které se z něj dalo koupit. Nehledě na to, že za cara byly obchody dobře zásobeny a o potraviny nebyla nouze, kdežto ve třicátých letech za Stalina byl chleba na příděl, kupující na něj stáli hodinové fronty a při komunisty uměle vyvolaném hladomoru zemřely miliony lidí.
To, že v Rusku rostla začátkem 20. století životní úroveň, potvrzuje ve své přednášce V předvečer katastrofy renomovaný historik profesor Andrej Zubov. Ta vyšla v knize Rusko 1917 katastrofa, což je celkový souhrn osmi přednášek pana profesora objasňujících příčinu bolševického puče.
V roce 1894 činila spotřeba cukru 8 liber (1 libra cca 0,45 kg) na osobu ročně, v roce 1913 už 18 liber. V roce 1890 se v Rusku spotřebovalo 40 milionů kilogramu čaje, v roce 1913 pak 75 milionů kilogramu čaje. Po roce 1905 už nebyl v Rusku hlad jako později za vlády komunistů.
Hlavní příčinou toho, proč se carské Rusko přes všechny své úspěchy nevyrovnalo ekonomicky vyspělým zemím, byl nedostatek času. Když se v roce 1909 ptali Stolypina, co teď Rusko nejvíc potřebuje, on odpověděl jasně.„Dvacet let míru.“ To znamená, že na stabilizaci země a zvýšení její ekonomické výkonosti bylo potřeba dvacet let bez válek, tedy do roku 1929. Jak je známo, tento čas nebyl Rusku dopřán, protože v roce 1914 vypukla První světová válka. Také Stolypinovo zavraždění o tři roky dříve bylo pro zemi velkou ztrátou, protože jeho nástupci nedosahovali jeho úrovně a schopností.
Na druhé straně není pravdou, že by Rusko po roce 1905 bylo nějakou zaostalou feudální zemí, jak také bývá občas některými méně vzdělanými jedinci prezentováno.