Rozpad Ruska? Z historického hlediska správné řešení

Jednalo by se de facto o dekolonizaci, kterou už tolikrát nenávistně omílaný Západ provedl, ale Rusko nikoliv. Putinova říše by měla končit na Urale, v Asii a na Sibiři nemá co pohledávat.

Nedávno se v Praze sešlo Fórum Svobodných národů Ruska, které propaguje myšlenku rozpadu Ruska na jednotlivé státy tamních žijících národností. Nutno říci, že ani mezi ruskými protivníky Putina nemá tato akce jednoznačnou podporu. Jeden významný představitel ruské opozice dokonce uvedl, že se jedná o vyvolávání nenávisti.

Někteří lidé se snaží tuto akci pro změnu bagatelizovat tím, že je k ničemu. No, nevím. V roce 1912 se v Praze sešel Lenin s hrstkou svých bolševických souvěrců. Také si mnozí lidé tenkrát řekli, že je to jenom skupinka zoufalců, která nic nezmění, a víme všichni, jak to za pět let dopadlo.

Nicméně mne na onom pražském fóru zaujalo vystoupení jednoho Čečence, který uvedl, že skutečné Rusko vlastně tvoří jen moskevské knížectví a zbytek jsou ruské kolonie, ze kterých by měl Kreml zmizet. Musím konstatovat, že tento člověk má svým způsobem pravdu.

Ruské výboje začaly za cara Ivana Hrozného v druhé polovině 16. století. Pokračovaly celkem rychle, a už v roce 1639 stanuli ruští dobyvatelé na březích Tichého oceánu. Nová ruská moc byla prosazována s obrovskou brutalitou, například kozáckým atamanem Petrem Golovinem, který založil pevnost a pozdější město Jakutsk.

Ruské tažení na Sibiř se dá přirovnat k španělským, portugalským, anglickým, nizozemským a dalším zámořským kolonizačním výbojům. Důsledky byly de facto stejné. I obyvatele sibiřských národů podrobených Rusy decimovaly do té doby neznámé choroby, například neštovice a rovněž alkohol, které jim tam zavlekli kolonizátoři. Jediný rozdíl byl, že zaostalé Rusko nemělo až do začátku 18 století, kdy je založil car Petr Veliký, námořní loďstvo. Jeho expediční oddíly tedy nemohly brázdit moře a oceány, a proto dobývaly své kolonie po souši.

Rusko ve svých výbojích pokračovalo i později a v první polovině 19. století dobylo a násilně připojilo ke svému území Kavkaz. Na následky devastujícího ruského válečného tažení, při kterém byly ruskými okupačními vojsky vypalovány vesnice a tamním obyvatelům záměrně ničena jejich úroda, zahynulo na osm milionů Kavkazanů. Z domorodého kmene Šapsungů, který čítal 700 tisíc lidí, zůstalo tenkrát naživu jen 9000 jeho členů. Toto ruské kavkazské tažení se dá přirovnat k americké válce s Indiány.

Je tady však jeden zásadní rozdíl. Zatímco západní země už před desítkami let kolonie opustily, Rusko ty své stále ovládá. Ono je to součást typického pokryteckého přístupu Rusů, kteří druhým vytýkají to, co sami dělají. Inu platí pro ně onen biblický verš z Matoušova evengelia. Proč vidíš třísku v oku svého bratra, ale trámu ve vlastním oku si nevšímáš? Jak můžeš říci svému bratru: ‚Nech mě, ať ti vytáhnu z oka třísku,‘ a přitom máš sám v oku trám! Pokrytče, vytáhni nejdříve trám z vlastního oka, a tehdy prohlédneš, abys vytáhl třísku z oka svého bratra.“

Nutno také dodat, že mnohé sibiřské národy se s ruskou nadvládou nikdy nesmířily, opakovaně se proti ni bouřily a to i v sovětské éře, například Baškirci či Kalmyci. Jejich zástupci byli také přítomni pražském Fóru Svobodných národů Ruska.

Takže z objektivního historického hlediska a také ze zásady práva národů na sebeurčení, Rusko nemá na Sibiři co dělat, a vznik nových států na jeho území je legitimním požadavkem.

Na druhé straně uznávám, že jsou tady problémy, které by v případě rozpadu Ruské federace mohly způsobit komplikace. Tím nejvážnějším je jistě vlastnictví atomových zbraní. Jak by to s nimi bylo dál? Nicméně, každý problém je řešitelný nebo jak kdysi říkával vedoucí naší družiny na dětském táboře Franta, „všechno jde, jen malé děti nejdou.“