Sovětský svaz byl zaostalou zločineckou velmocí

Rozpad Svazu sovětských socialistických republik v prosinci 1991 můžeme považovat za jednu nejšťastnějších událostí 20. století. Je děsivé a zločinné, že někteří zdejší proputinovští fanatici zašli tak daleko, že litují rozpadu této americkým prezidentem Ronaldem Reaganem trefně řečeno říše zla. De facto tak schvalují masové vraždy desítek milionů lidí, které má gangsterský bolševický režim na svědomí. Sovětský svaz také nebyl ničím než pokračovatelem agresivní ruské dobyvačné politiky.  

Na jednu stranu se sovětští bolševici oháněli humanitou a lidskostí, jenomže v SSSR došlo k masovému vyvražďování lidí z třídních důvodů a daleko horším zločinům, než kterých se dopustili nacisté. Sovětský vůdce Stalin má na svědomí životy zhruba 20 – 25 milionů nevinných lidí, jak píše v knize Rusko plné křížů bývalý přední sovětský komunista Gorbačovovy éry Alexandr Jakovlev, který důkladně prostudoval i tajné sovětské archivy, takže jeho číslům můžeme věřit. Kromě komunistické Číny se žádná jiná země na světě v dějinách lidstva nedopustila tak otřesné genocidy na vlastním obyvatelstvu.

Stalinova hrůzovláda tak zavraždila víc obyvatel Sovětského svazu, než kolik jich údajně zahynulo za nacistické okupace. Dokonce někteří historici tvrdí, že údaje o 20 milionech sovětských obětí nacistické okupace jsou nadsazené, aby Stalin zakryl své vlastní zločiny. Bolševik a masový vrah Josef Stalin byl stejným a možná ještě horším zločincem než nacista Adolf Hitler! SSSR dále podněcoval pod rouškou tzv. národně osvobozeneckého boje mezinárodní terorismus a jeho vinou vznikly z bývalých kolonií tzv. nezávislé státy, které ovšem svoji nezávislost nezvládají a jsou zdrojem potíží. Viz Uganda, Sýrie, Somálsko a další.

Samotné tvrzení o státu dělníků a rolníků bylo mimo realitu. Jak trefně poukázal Tomáš Garrigue Masaryk, bolševici v Rusku svrhli cara, ale zachovali carismus. Chudí zůstali, akorát carské bojary nahradila rudá vrchnost. Jinak se nezměnilo nic a dělníci s rolníky dál žili v obrovské chudobě.

Sovětský svaz, nástroj ruské komunistické agrese

Sovětský svaz byl ve skutečnosti zemí, kde Rusové vládli a zotročovali ostatní obyvatelstvo, které navíc uvrhli do chudoby. Jak se trefně říkalo, Se Sovětským svazem přišla bída na zem.   

Jako jeden z prvních dekretů vydali ruští bolševici Deklaraci práv národů Ruska, což byl kolosální podvod, protože SSSR, který sloužil ve skutečnosti jako nástroj rusifikace, byl také žalářem národů a koloniální mocností, ve které Rusové utiskovali neruské národy a ty jakmile mohly, daly ruským bolševickým násilníkům rázné sbohem, nejdůrazněji pak Pobalťané.

Již ve dvacátých letech minulého století Rusové násilím obsadili Kavkaz a zlikvidovali tamní nezávislé státy včetně Gruzie, dále pak dobyli i tehdy samostatné středoasijské země. Ruské komunistické agrese dále pokračovaly. A tak Sovětský svaz v roce 1940 okupoval Pobaltí a ruští bolševici se v Litvě, Lotyšsku a Estonsku chovali stejně brutálně jako němečtí nacisté v Protektorátu Čechy a Morava.

O hrůzách sovětské okupace v Pobaltí vypovídají nejen pamětníci, ale lze se o nich dočíst i v seriózních publikacích, například v knize spisovatele Jana Beneše Zločin genocidy s podtitulem Litva v drtivém objetí velkého bratra SSSR nebo ve výborné práci Dějiny pobaltských zemí renomovaného českého historika Luboše Švece.

Pravdou je, že během roční sovětské okupace v letech 1940 a 1941 zavraždili ruští bolševici na 75 tisíc Litevců, další desetitisíce obyvatel této pobaltské země včetně žen a malých dětí sovětské orgány deportovaly za nelidských podmínek, stejně jako nacisté Židy, na Sibiř a do gulagů. Odporných zločinů proti lidskosti se v Pobaltí se dopustily jednotky Rudé armády a NKVD zvláště krátce po vypuknutí II. světové války do doby, než byly nuceny ustoupit.

Ty totiž začaly krátce po vypuknutí války s Německem v roce 1941 masově vraždit obyvatele Pobaltí.

V Rainaiském lese našli místní obyvatelé po odchodu Rusů 76 mrtvol mladých chlapců - skautů. Dvě těla měla z úst vytržené jazyky, u čtyř pak chyběly vyrvané genitálie. Třem z těl někdo z katů vložil penis do úst. Chlapci byli postříleni typicky bolševickým způsobem - kulkou do týlu. Jeden hoch měl zatlučený dřevěný kolík do oka.

V Panevežysu nastal při ústupu Rusů masakr. Jednotky rudoarmějců povraždily několik desítek dělníků ve zdejších továrnách, lékaře a personál ve zdejší nemocnici, zdravotní sestra Zinaida Kanevičiene byla znásilněna a umučena. Stalo se 26. června 1941.

Ve věznici Kretinze po sobě komunistické stvůry nechaly mučící kůl. Vězeň byl k němu přivázán ocelovým lanem, pálen, natírán kyselinou solnou, bylo mu uřezáno pohlaví a vypíchány oči.

Ruští bolševici tak v první dny války brutálně pozabíjeli na tisíce Pobalťanů. Násilí zmíněné z Litvy se nevyhnulo ani zbývajícím pobaltským státům Lotyšsku a Estonsku.

Jen pro srovnání, v Estonsku se obětí stalinských represí stalo během jednoho roku na 60 tisíc obyvatel ze zhruba milionového národa. V tehdejším Československu se zhruba deseti milionů Čechů a Slováků zahynulo v letech 1939 až 1945 360 tisíc lidí. K tomu není co dodat.

Na krutost bolševiků vzpomíná i Litevka Malvina Pranaitieneová. „Rodiny roztrhali od sebe, děti byly odvedeny od rodičů. Spolu s dalšími ženami jsem cestovala v přecpaném dobytčáku, kde bylo pouze jedno vědro na tělesnou potřebu, pitná voda žádná. K jídlu jsme nedostávaly nic.“ Jako cesta do Osvětimi, že.

Nakonec je po začátku války odvedli  z vlaku a zavřeli do nějakého lágru, kde ležely na betonové podlaze zesláblé bez jídla a nakonec se nemohly ani hýbat. Nelze se tedy divit, že ony ženy 29. června uvítaly německé vojáky jako osvoboditele. Nutno říct, že Němci -vojáci Wehrmachtu  se k nim zachovali lidsky, dali jim najíst a nechali je prohlédnout a ošetřit lékařem.

Pobaltské republiky se také staly obětí násilné rusifikace. V základních školách se děti musely většinu předmětů učit v ruštině a nikoliv v litevštině, estonštině a lotyšštině. Diplomové práce na univerzitách v Pobaltí musely být vypracovány v ruštině.

Důkazem genocidy Pobalťanů jsou tato čísla. V roce 1940 před začátkem sovětské okupace žilo v Lotyšsku 75% Lotyšů, v roce 1991 při obnovení nezávislosti pak pouhých 52%. V Estonsku žilo v roce 1940 90% Estonců, v roce 1991 pak už jen 65%. Rusové se v Pobaltí dopustili zločinů systematického vyhlazování místních obyvatel.

Nelze se tedy divit, Litevcům, Lotyšům a Estoncům, že nechtěli být součástí SSSR a v lidových referendech na jaře roku 1991 se rozhodli pro nezávislost. V Litvě z 84,7% registrovaných voličů jich 90,47%  hlasovalo pro nezávislost. V Lotyšsku z 84,7% voličů jich bylo pro samostatnost 73,7%., v Estonsku z 82,9% 77,8%.

V Lotyšsku se počet obyvatel lotyšské národnosti zvýšil na nynějších 62%, v zemi však zůstává stále silná ruská menšina 27% lidí. Polovina z nich nemá lotyšské občanství a volební právo. Je to však v souladu s mezinárodním právem. Podle něj na uznání, občanství a pobyt v dotyčné zemi nemají nárok osoby, které se v ní usadily v rámci okupace, např. rodinní příslušníci okupační správy, vojsk a to ani jejich potomci. A to je právě případ Lotyšska. V únoru 2012 pak Lotyši v referendu více ne tři čtvrtinou odevzdaných hlasů odmítli, aby se ruština stala v zemi druhým oficiálním jazykem. Právem.

Ruská nadvláda navíc změnila civilizačně rozvinuté země Pobaltí, Západní Ukrajinu a Podkarpatskou Rus, kterou ukradli Československu, v zaostalé a chudé oblasti.   

Bída většiny ve Stalinově říši

Obyčejní chudí lidé v komunistickém ráji hladověli a po milionech umírali.  Otřesné svědectví podává bývalý vězeň gulagu Ivan Soloněvič, autor vynikající knihy Koncentrační tábor Rusko. Hned v úvodu píše: „Vzpomínám si na strašnou moskevskou zimu v letech 1929 – 1930, kdy Moskva, samozřejmě ta obyčejná, neoficiální Moskva umírala hladem a umírala zimou.“
Asi nejděsivější horor popisuje Soloněvič v kapitole Děvčátko s hrncem zmrzlé polívky. „Hned od samého rána, ještě před odchodem trestanců do práce, a večer, během jídla, postávaly před našimi stany desítky otrhaných vesnických děcek, žebrajících o zbytky. Bylo to absurdní vidět děti „svobodných občanů“ žijící ještě ve větší nuzotě a chudobě než my, vězni na nucených pracích, kteří jsme přece jen každý den dostávali svých půl funtu (1 funt = asi 400g) chleba, zatímco vesničané neměli ani těch půl funtu.“
Autor dále popisuje scénu jak malá holčička po něm muklovi zoufale žadonila o hrnec zmrzlé polévky, který se pokoušela zahřát na holém podvyživeném těle s ostře vyčuhujícími žebry. „...najednou mně došlo, že děvčátko chce teplem vyhládlého těla rozehřát půlpudovou (1 pud = 16,38 kg) kouli zmrzlé odporné polívky, a i když to bylo spíše žrádlo pro prasata, pro ni představovalo alespoň nějaké jídlo….Ne, ani kdyby se opravdu podařilo vybudovat takový ráj na těchto kostřičkách, tak tento ráj nechci“

Je fakt, že Stalin si ve třicátých letech minulého století posteskl nad tím, že Rusko je zaostalé, a za svoji zaostalost v minulosti draze platilo. Ovšem jeho režim, který se zmocnil soukromého majetku, nemohl v dlouhodobé perspektivě uspět. Důkazem toho je kromě jiných Bělomořský kanál, který spojuje Bílé a Baltské moře. Průplav dlouhý 227 kilometrů byl postaven za cenu tisíce mrtvých vězňů z gulagů za rekordních 22 měsíců, ovšem kvůli nízké hloubce 3-4 metrů jim nemohou proplouvat větší lodě, takže je skoro k ničemu.

Za komunistů do nás Rudé Právo cpalo horem dolem zkazky o údajných sovětských ekonomických úspěších. Ve skutečnosti však sovětské hospodářství po celou dobu trvání SSSR charakterizovala bída, chaos a trvalý nedostatek většiny druhů spotřebního zboží.

Nevýkonné zemědělství bylo příčinou opakovaných hladomorů, přičemž se nejednalo jenom o předválečné období. Ještě v šedesátých letech za Chruščova panoval v SSSR v některých oblastech hlad.

Smutnou sovětskou skutečnost drsně a bez příkras vystihuje rovněž Zvláštní zpráva 4 z šedesátých let minulého století od českých cestovatelů Hanzelky a Zikmunda, kteří tuto zemi poznali dokonale. A ti otevřeně napsali o tom, že produktivita práce v SSSR je oproti USA ani ne poloviční. Jinak to být ani nemohlo, když například v Kazachstánu zůstávaly nesklizeny i dvě třetiny obilnin, atak tomu bylo i jinde v celé zemi.

Dále oba cestovatelé viděli na vlastní oči, jak na cestě mezi Alma-Atou a Taškentem potkali 84 kombajnů, z čehož jich v akci bylo jen 14, ostatní ve dne a ideálním počasí stály.

Další zápisy jsou rovněž tristní. „V roce 1950 byl otevřen železniční most přes Angaru na tamní nové trati. Ale o pět let později byla trať i s mostem odsouzena k zaplavení. Překotně se postavilo 240 km trati Bratsk-Železnogorsk, po níž však rychlík nemůže jet rychlostí větší než 25 km/h….

Holou skutečností je, že až na některé výjimky je úroveň služeb obyvatelstvu na úrovni a často i pod úrovní některých rozvojových zemí. V SSSR se nechodí kupovat, ale shánět…“

V šedesátých letech se v SSSR stavělo 100 až 500 km asfaltových silnic ročně, v Brasilii mnohonásobně víc. V důsledku nedostatku kvalitních silnic přicházel SSSR o 3 miliardy rublů ročně. Tak třeba z jistého kolchozu vedla k nádraží třicet kilometrů daleko jen blátivá polňačka, a za dešťů kolchozní nákladní auta doprovázel pásový traktor, který je vytahoval z bahna. Kolchoz za třicet let existence tak zaplatil pětkrát víc, než kdyby k němu vedla normální asfaltka.

Od konce války do poloviny šedesátých let se do nových bytů nastěhovalo asi 40% sovětských obyvatel. V letech 1949 až 1964 dostalo v SRN nové byty o průměrné velikosti 75,2 m2 45,7% obyvatel, z čehož 74% byly čtyř a vícepokojové! Lidé v kapitalistickém západním Německu dostávali ovšem celé byty, nikoliv jen jejich části. V Sovětském svazu byly totiž obvyklé komunálky, čili společné byty, ve kterých jedna rodina dostala pouze vlastní pokoj, ale kuchyni a sociální zařízení měla společné třeba i s dvaceti dalšími nájemníky.

Svoboda v podání Stalinově

Tento největší stát na světě o sobě hlásal, že je země svobody, „kde tak volno dýše čelavěk,“ jak se lživé zpívá v jisté rudé propagační agitce. Pravdu ale popisuje britský renomovaný historik Orlando Figes knize Šeptem s podtitulem Soukromý život ve Stalinově Rusku. Z tohoto příběhu normálního člověka zamrazí. Jednou se dva obyčejní sovětští lidé vydali ve vlaku z Moskvy do Zagorsku (dnes Sergijev Posad). Měli strach o čemkoliv mluvit na veřejnosti, aby je náhodou nikdo nepovolaný neslyšel a oni neskončili v Gulagu nebo rovnou před popravčí četou. A tak jejich dialog během dvouhodinové cesty vypadal asi takto. Muži jen pokyvovali hlavami a vydávali téměř neartikulované skřeky ve stylu hm, aha, ehé, ha, hé atd. Strach dělá z lidí zvířata!

Z mládí si pamatuji, jak pomalu na každém rohu bilo do očí heslo: „Sovětský svaz, náš vzor.“ To ovšem dokazovalo jenom lež, hloupost a servilitu našich komunistů. Slovo vzor pro mne znamená někdo nebo něco z čeho si mohu vzít příklad, čemu se přiblížit, co stojí za to následovat. Zaostalý SSSR v mnoha oblastech na úrovni rozvojových zemí to však nebyl ani náhodou. Je proto nepochopitelné, že někdo lituje rozpadu této zločinecké země, to může být buď hlupák, nebo gauner.  

Mám obavy, že Vladimír Putin se coby zdatný následovník Adolfa Hitlera chystá tuto říši zla obnovit. Ujišťuje, že po Krymu nemá žádné další územní nároky. Ale vůdce také tvrdil, že připojením Sudet k Německu jeho požadavky končí. A jistý Neville Chamberlain mu věřil. Ovšem ti, co mu jako Winston Churchill nevěřili, byli považováni za válečné štváče. Stejně jako novodobí Chamberlainové Streit, Matějka, Fojtík a další věří Putinovi. To já rád budu válečným štváčem.

Troufám si říct, že Putin se pod záminkou ochrany tamních ruských menšin zaměří nyní na Estonsko a Lotyšsko, které jsou ovšem členy NATO. Pobaltí by proto mělo vypracovat nový plán obrany svých zemí před ruskou agresí a pozvat do země natrvalo silné americké jednotky. Ty by ruské násilníky zchladily.