Poslanec Huml nehorázně lže a pomlouvá Pobaltí

Blogy bývalého dopravního policisty Stanislava Humla většinou nečtu, protože to považuji za ztrátu stejně jako reakce na ně. Nicméně, jeho výmysly o údajném útisku ruské menšiny v Litvě, Lotyšsku a Estonsku nemůžu nechat bez povšimnutí. Jeho výhružný styl vůči Pobalťanům, připomíná rétoriku nacistů, kteří neustále krmili svět výmysly o českém teroru vůči zdejším Němcům s cílem vyvolat válku a zmocnit se Sudet.     

Rusům v Pobaltí nikdo neubližuje, problém je v tom, že si nemohou zvyknout na to, že podobně jako kdysi Němci v Protektorátu Čechy a Morava, tak i oni už nejsou panskou rasou, která může beztrestně terorizovat Litevce, Lotyše a Estonce.  
Jistý americký publicista popisoval situaci na hlavní poště v estonském hlavním městě Tallinu ještě v roce 1987! Nějaký Estonec promluvil na ruského úředníka estonsky, načež dostal vynadáno, ať mluví jako člověk, tedy rusky. Podotýkám, že i za protektorátu mluvili Pražané na hlavní poště v Jindřišské ulici česky a nikoliv německy.
Rusové se v komunistické éře totiž vůči Litevcům Lotyšům a Estoncům dopustili v Pobaltí genocidy. Jejím důkazem jsou tato čísla. V roce 1940 před začátkem sovětské okupace žilo v Lotyšsku 75% Lotyšů, v roce 1991 při obnovení nezávislosti pak pouhých 52%. V Estonsku žilo v roce 1940 90% Estonců, v roce 1991 pak už jen 65%.
Nelze se tedy divit opatrnosti Pobalťanů vůči ruské menšině. Pan Huml ale opravdu lže, když napsal, že v Narvě patří 93 % tamních obyvatel ruské národnosti k neobčanům, kteří nemají volební právo. To jednoduše není pravdou, protože ne všichni Rusové v Estonsku stejně jako v sousedním Lotyšsku patří k tzv. neobčanům.
Rusové v Pobaltí mají zaručena standardní menšinová práva obyvklé i v jiných zemích. Je také třeba rozlišovat mezi Rusy a jejich potomky, kteří tam žili do roku 1940 a těmi, kteří se tam přistěhovali za ruské komunistické okupace v letech 1940 - 91. Ti první dostali tamní státní občanství bez problémů, ti druzí je dostávají postupně po splnění zákonem stanovených podmínek, které se od těch českých moc neliší, tedy se například vyžadují složení zkoušky ze státního jazyka a slibu věrnosti příslušné pobaltské republice. Právě problematiku státního občanství muselo Pobaltí upravit tak, aby bylo kompaktibilní s právem Evropské unie, což se stalo.     
V Pobaltí existují ruské školy, ruská média, ruské kulturní instituce a rusky nikdo mluvit nezakazuje. V hlavním lotyšském městě Rize jsem viděl na stáncích více novin v ruštině než v lotyštině. V Litvě jsem s lidmi normálně mluvil rusky a tamní policie mě za to opravdu nezatkla. Zákaz ruštiny tady fakt neexistuje. Čili pan Huml si zase něco, i když s odkazem na wikipedii, vymyslel.
Všechno má své příčiny a následky. Podívejme se tedy na to, kde jsou kořeny pobaltské opatrnosti před Ruskem. Chtělo by se s klasikem říci, jak prosté milý Watsone, On každý normální človek se má před násilníky na pozoru.
Výsledkem roční ruské okupace Litvy, Lotyšska a Estonska v letech 1940-41 bylo ruskými komunisty 170 tisíc zavražděných lidí, a také prudký pokles průmyslové výroby i zemědělské produkce. Pobalťanům se za ruské nadvlády razantně snížila životní úroveň, obchody dříve plné zboží začaly být prázdné a objevily se pro socialismus typické fronty. I když za nedostatek zboží v Pobaltí mohly i komunistické špičky z jiných míst Sovětského svazu, které zde skupovaly to, co u nich doma kvůli předchozí komunistické devastaci už nebylo k dostání.
Důkazy o ruských komunistických zvěrstvech obsahuje kniha spisovatele Jana Beneše Zločin genocidy s podtitulem Litva v drtivém objetí velkého bratra SSSR. Ruští bolševici dokonce masakrovali i děti na táboře. V Rainaiském lese našli místní obyvatelé po jejich odchodu 76 mrtvol mladých chlapců – skautů. Dvě těla měla z úst vytržené jazyky, u čtyř pak chyběly vyrvané genitálie. Třem z těl někdo z katů vložil penis do úst. Řad těl měla deformované nosy, roztříštěné hlavy a rozdrcené čelisti. Chlapci byli postříleni typicky bolševickým způsobem - kulkou do týlu. Jeden hoch měl zatlučený dřevěný kolík do oka.
V Panevežysu nastal při ústupu Rusů další masakr. Jednotky rudoarmějců povraždily několik desítek dělníků ve zdejších továrnách, lékaře a personál ve zdejší nemocnici, zdravotní sestra Zinaida Kanevičiene byla znásilněna a umučena. Stalo se 26. června 1941.
Ve věznici Kretinze po sobě komunistické stvůry nechaly mučící kůl. Vězeň byl k němu přivázán ocelovým lanem, pálen, natírán kyselinou solnou, byly mu vypíchány oči a uřezáno pohlaví.
Na krutost bolševiků vzpomíná i Litevka Malvina Pranaitieneová. „Rodiny roztrhali od sebe, děti byly odvedeny od rodičů. Spolu s dalšími ženami jsem cestovala v přecpaném dobytčáku, kde bylo pouze jedno vědro na tělesnou potřebu, pitná voda žádná. K jídlu jsme nedostávaly nic.“ Jako cesta do Osvětimi, že.
Nakonec je po začátku války odvedli  z vlaku a zavřeli do nějakého lágru, kde ležely na betonové podlaze zesláblé bez jídla a nakonec se nemohly ani hýbat. Nelze se tedy divit, že ony ženy 29. června uvítaly německé vojáky jako osvoboditele. Nutno říct, že Němci -vojáci Wehrmachtu se k nim zachovali lidsky, dali jim najíst a nechali je prohlédnout a ošetřit lékařem.
Rudí zločinci tak v první dny války brutálně pozabíjeli na tisíce Pobalťanů. Násilí zmíněné z Litvy se nevyhnulo ani zbývajícím pobaltským státům Lotyšsku a Estonsku.
Nelze se tedy divit, Litevcům, Lotyšům a Estoncům, že nechtěli být součástí SSSR a v lidových referendech na jaře roku 1991 se rozhodli pro nezávislost. V Litvě z 84,7% registrovaných voličů jich 90,47%  hlasovalo pro nezávislost. V Lotyšsku z 84,7% voličů jich bylo pro samostatnost 73,7%., v Estonsku z 82,9% 77,8%. Poté získaly všechny tři pobaltské republiky nezávislost.
Pan Huml byl kdysi členem komunistické strany a komunisté toho mají s nacisty hodně společného, což je historicky doložitelný fakt. Jeho evidentní lži o útisku Rusů v Pobaltí totiž připomínají nacistickou propagandu vůči Československu o údajném brutálním českém útisku zdejší německé menšiny. Současné vedení v Kremlu podporované lidmi jako pan Huml používá tuto rétoriku Adolfa HItlera s cílem vyvolat v Pobaltí teror vůči domácímu obyvatelstvu, stejný jakým se na podzim roku 1938 předvedli němečtí nacisté vůči Čechům v Sudetech. Tehdy nás bohužel spojenci zradili. Nyní dalo NATO Pobaltí záruku, že je před případným násilím zelených mužíků podle krymského scénáře ochrání. A to je dobře.