Jak jsem pomohl hladovému ruskému chlapci

Kdysi se v našich novinách objevil článek o tom, že zoufalé ruské matky prosí odvodní komise, aby jejich syny vzaly už konečně na vojnu, protože jim doma nemohou dát najíst. Z vlastní zkušenosti věřím, že je to pravda.       

Bylo to v roce 2009 a já tehdy s brněnskou cestovní kanceláří Kudrna dobrodružně téměř měsíc cestoval po matičce Rusi. Od lotyšských hranic přes Moskvu, Suzdal, Jaroslavl, Rostov Veliký, Vladimír až na Solovecké ostrovy, odtud zpět přes Petrozavodsk, Sankt Petěrburg, Novgorod, Pskov a zase na lotyšskou hranici zpátky do civilizace.     

Putování s Kudrnou je úžasným dobrodružstvím, spaní v divočině pod stany, snídaně a večeře z polní kuchyně do ešusů v rámci tzv. kudrnovské polopenze.

Jednou k večeru jsme takhle dorazili k Spaso-priluckému monastyru nedaleko Vologdy.  Zapadající slunce nádherně ozařovalo bělostné klášterní zdi a zlatavé kupole typicky ruských bání jeho věží. Pod klášterem na břehu řeky jsme rozbili náš tábor. Idylu nám ovšem narušoval asi patnáctiletý výrostek, který mezi námi pobíhal a choval se nějak divně, jako by byl zfetovaný.  Pak ho chtěl někdo odvést pryč a on se najednou rozbrečel, že už dva dny nic nejedl. Právě jsme měli večeři, a jelikož toho zbylo ten den dost, tak hoch dostal taky, snědl tři porce. Hlad tedy skutečně měl pořádný.

Mně ho bylo líto, tak když už odcházel domů, jsem šel k němu a zeptal se ho, kde je tady obchod a řekl mu, ať mě tam zavede. Přišli jsme tam, já koupil chleba, salámy, klobásy, sýry, nějaké konzervy atd. Pak mu to dal, ať si to doma užijí. Poděkoval, a odešel. Pak už jsem ho nikdy neviděl.  

Kolem kláštera se vinula typická ruská vesnice s polorozpadlými baráky bez vodovodů, koupelen a splachovacích záchodů a špinavým neupraveným okolím. Já se vrátil ke svému stanu, kde mírně navztekaná žena se mě ptala, „kdes byl tak dlouho?“ Já na to: „Jenom jsem se šel projít, kolem řeky je to krásné.“