Velká karma a poděkování. Když vyšla v březnu 1969 deska Bratříčku, zavírej vrátka, rodiče ji koupili. Hrála se u nás téměř každý den, znal jsem všechny písně zpaměti a hrál jsem je s kytarou řadu let skoro všude, ve vlaku po hospodách. Během několika málo let se ve studentském prostředí pravidelně objevovaly i nahrávky písní, které Karel Kryl složil a natočil v exilu. Se spolužáky jsme hrávali i ty. Jen jednou se nám někde v zastrčené venkovské hospůdce stalo, že nás hospodský napomenul, ať aspoň vynecháme písně, které zněly naprosto jasně a natvrdo (zachvatčiki a podobně). Ale nechal nás hrát, nevyhodil nás.

Dík za vzpomínku na Karla Kryla. Mimochodem, v březnu jsou také 55. narozeniny té krásné desky "Bratříčku".

Já na kytaru nehraji, ale když jsem Krylovy písničky zkoušel na klavír, zdálo se mi, že mají takové zvláštní melodie, které se opravdu mnohem spíše hodí ke té kytaře a zpěvu než ke klavíru.

Mimochodem, když ty Krylovy písničky tak dobře znáte a v duchu si je promítnete, seděl by vám k nim ten klavír? Asi moc ne, že?

Když mě vyšetřovali StBáci za hodně nesmyslných oslovin, které na mě vyhrkli (protože honě udavačů s chabými zjištěními), byl mezi nimi i K. Kryl. Toho jsem měl a bránil se tím, že nevím, jakým výnosem je zakázaný. Vytáhli na mě rozšiřování, což prý bez souhlasu zakázané je. Řekl jsem, že jsem kazetu s jeho písničkami našel. Oni, že jsem ho pouštěl veřejně.

Nastalá komická přestřelka, kdy já tvrdil, že jsem ho poslouchal vždy sám a oni, že někdo mohl stát za dveřmi a poslouchat. Tak jsem jsem jim řekl, že po každé písničce jsem chodbu osobně kontroloval. Až taková prča to byla.

Na svobodárně mi kromě textů a kazet s Krylem zabavili i kazetu Pražského výběru. Oponoval jsem, že ten zakázaný už vůbec není.

"Ale brzy bude, tak abychom tu nemuseli jezdit podruhý," vysvětlil mi estébák.

A třešnička na závěr:

"Tak na prokurátora to bohužel není," uzavřel po třech dnech vyšetřování velitel.

"To je mi fakt moc líto," na to já se smutným obličejem.

"No nic, nad příště."

Příště už byl jenom plyšák.

Když jsem studoval gympl, byl jsem v čekárně jednoho menšího nádraží a se mnou tam byla skupina lidí, ke kterým jsem nepatřil a neznal jsem je. Zpívali Kryla. Přišla tam policie a poslala k nám na gympl zprávu, že jsem v té čekárně byl také. Snadno jsem sice dokázal, že jsem k nim nepatřil (všichni byli z jiné části Čech), ale prý proč jsem to nehlásil.

Ovšem zastávám názor, že jedním z několika způsobů, jak se dá bojovat proti demagogii, je nasadit ještě větší demagogii. A já jsem proti té režimní demagogii nasadil ještě větší demagogii tím, že jsem řekl, že když se ty písničky u nás nemohou hrát, tak je přeci nemohu znát, a když je nemohu znát, tak nemohu vědět, že jsou zakázané a že bych jejich zpěv měl hlásit.

Samozřejmě že jsem ty písničky znal a tohle byla jenom výmluva.

Konkrétně šlo o dvě písničky: O tu, jak král do boje táh' a klaun potom tušení neměl, jak král zahynul, a o tu, že písek je bílý jak paže Daniely.

I to mi nahrálo, že to byly zrovna tyhle dvě písničky. Těžko bych si to obhajoval u textu, že civíme lačně na měďáky, my, Gottwladlovi vnuci, a nadáváme na měšťáky, tvoříce revoluci. Z tohoto textu ten protest proti režimu přímo koukal, zatímco u těch dvou, které se tam zpívaly, to bylo dost skryté.

Tou výmluvou jsem se z toho vysekal, ale nutno říci, že i ředitel gymplu k tomu vyšetřování přistupoval s určitou nechutí a uvítal, když jsem mu dal záminku, jak to zahrát do autu a nahlásit, že to vyšetřil a že vše bylo v pořádku. Jinak to byl nechutně kovaný komouš. Na takové funkci tehdy musel být komunista, ale ten náš ředitel byl doopravdy nechutný a ještě kovanější, než vyžadovala doba, tedy papežštější než papež, ale k tomuhle vyšetřování přistupoval s nechutí. Ani nevím proč. A uvítal, když jsem řekl něco, co z hlediska tehdejší doby bylo neprůstřelné. Opravdu: Jak bych to mohl oficiálně znát? A když jsem to vlastně oficiálně nemohl znát, tak jsem ani nemohl oficiálně vědět, že se to nesmí zpívat.

Tímto příspěvkem se též kajícně přiznávám, že jsem v dobách totáče nebyl žádný hrdina. Neřekl jsem pyšně, že takové věci odmítám hlásit a že jsem ty lidi sice neznal, ale stojím za nimi.

Místo toho jsem si vymyslel výmluvu.

Prostě jsem byl řadovým občanem se vším všudy. Tedy v tom dobrém slova smyslu, že jsem si s režimem nijak moc nezadal (nebyl jsem v KSČ, nespolupracoval jsem s StB, pracoval jsem tehdy v zemědělství, takže nic prorežimního), ale též jsem nebyl žádný hrdina.

I ta výmluva byla taková, že těm lidem neublížila (jak píši, s režimem jsem si nezadal), ale zároveň jsem se od nich distancoval.

V jednom českém filmu se říká, že padouch, nebo hrdina, my jsme jedna rodina. Já jsem svou rodinu také měl, ale nebyl jsem ani padouch, ani hrdina.

Jednou, až se mé dny naplní, si své postoje před Nejvyšším obhájím, ale opravdu pouze obhájím. Že bych si za ně zasloužil odpuštění mých hříchů (a každý z nás nějaké hříchy má a bez viny není vůbec nikdo), to tedy ne.

Ani přitěžující, anim polehčující okolnosti mít jednou nebudu.

K tomu všemu se kajícně přiznávám.

Díky!

verše nám pomáhaly..

Jinak karma.

Děkuji za upozornění, opraveno.

Konečně z vás, Zieglere, vypadlo, jaký jste byl vlastně disident !

To ty jsi zpíval Internacionálu, co? A nejspíš ještě zpíváš.