Za střelbu do demonstrantů mohou komunisté, to oni je zabili!

Příspěvek blogera Pavla Hermana o střelbě do dělníků za I. republiky je snůškou demagogie a lží. Životy zastřelených demonstrantů mají plně na svědomí komunisté, kteří schválně provokovali násilné útoky proti policii a četnictvu, a vyloženě chtěli, aby tekla krev. Nelze se proto divit tomu, že tyto ozbrojené složky logicky střílely v sebeobraně na násilníky.

Prezident Tomáš Garrigue Masaryk nicméně z těchto zákroků nebyl nadšen a proto si povolal na Hrad ministra vnitra - slovenského agrárníka Juraje Slávika, aby mu vysvětlil, proč četníci ve Frývaldově zastřelili osm demonstrantů. Ministr Slávik své podřízené razantně bránil: „Pane prezidente, četníci stříleli v sebeobraně před agresivním davem. Nemohli jinak, šlo jim o holý život.“ Je tedy velkou lží, že Masaryk nechal střílet do dělníků.

A podle stejného scénáře se tyto smutné události odehrály nejen ve Frývaldově, ale i v Duchcově, Radotíně, ve slovenských Košutech a dalších místech. Dav zfanatizovaný komunistickými předáky útočil na četnické asistence. Komunisté věděli dobře, co se může stát, když demonstranti napadnou strážce zákona, ale přesto provokovali násilí. Oni totiž chtěli, aby dělníci byli zabíjeni a oni mohli šířit své nesmysly o brutálním kapitalismu. Koneckonců, je obecně známo, že jim na lidských životech nezáleželo.

Za události v Duchcově, kde při demonstraci byli zastřeleni čtyři lidé, byl dokonce pravomocně odsouzen nějaký bezvýznamný komunistický senátor (proto si jeho jméno nepamatuji a není důležité), kterého jeho kolegové správně zbavili imunity, za podněcování k útoku na úřední osoby. Několik měsíců si pobyl za mřížemi.

Zbabělost rudé sebranky dokazují i události v Radotíně. Tam pochodovala nepovolená komunistická demonstrace po silnici od Lochkova do tehdy města na okraji Prahy. Cestu jim přehradila pětice četníků. Komunisté vedeni poslancem a později neblaze proslulým ministrem informací Václavem Kopeckým převedli mimořádné ubožáctví. Schovaní za ženami a dětmi, házeli zpoza nich různé věci na četníky a to i těžké několikakilogramové kameny, které mohly strážce zákona i vážně zranit. Nelze se tedy divit, že jednomu z četníků povolili nervy a vystřelil. Stát se to nemělo, ale vina je na straně rudých demonstrantů.

Spisovateli Karlu Čapkovi se také tyto razantní zákroky nelíbili. Ovšem, když za ním přišel Zdeněk Nejedlý s jakýmsi pamfletem odsuzující střelbu do demonstrací, Čapek to nepodepsal a zdůvodnil to tím, že mu tam chybí odsouzení těch, kteří násilné střety mezi demonstranty a státní mocí provokují.

Je pravdou, že četnici a policisté nebyli dobře na takové střety připraveni. Neměli plexisklové štíty a chrániče, jako jejich současní nástupci. V mnoha případech jich hrstka čelila obrovské přesile rozdivočelého davu a střelba pak byla logickým vyústěním konfliktu. A něco jako antikonfliktní týmy tehdejší doba jednoduše neznala.

Pro lepší pochopení situace je dobré si přečíst II. díl publikace Dějiny policie a četnictva, který se týká právě I. Republiky, od autorů Pavla Macka a Lubomíra Uhlíře. Četník si nemohl jen tak střílet, jak chtěl, střelba byla úplně nejkrajnějším výjimečným donucovacím prostředkem.

Použití zbraní upravoval § 13 zákona číslo 299/1920 sbírky. Podle něj mohl četník použít zbraně jen ve třech případech

1) v případě nutné obrany, aby odvrátil násilný útok, jenž na něho byl učiněn nebo jímž se život jiné osoby ohrožuje (to připadalo do úvahy též při násilnostech na komunistických demonstracích)

2)      nelze-li jinak překonati odpor směřující k zamření jeho služebního výkonu

3)      aby zamezil útěku nebezpečného zločince, jehož nemůže jiným způsobem zadržeti

Dotyčný zákon byl novelizován zákonem číslo 28/1928 sbírky, který rozšířil práva policie a četnictva. Bod 1 byl rozšířen o situaci ohrožení (jenž na něj byl učiněn nebo které mu bezprostředně hrozí). Nově byl zařazen bod 2, jestliže nebezpečný zločinec, proti kterému četník zakročuje, na vyzvání četníkovo se nevzdá nebo se zdráhá opustit svůj úkryt. Stávající body 2 a 3byly přečíslovány na 3 a 4.

Semknutý četnický oddíl směl použít zbraně jen v nutné obraně nebo ve stavu nouze. V případech, kdy se jednalo

1)      o semknutý četnický oddíl

2)      zakročující pod jednotným vedením a velením

3)      při shluknutí a srocení lidu

Veškerá použití zbraní byla hlášena příslušným zemským velitelstvím četnictva, které byly čtyři: české, moravskoslezské, slovenské a podkarpatoruské, přímo ministerstvu vnitra. Hlášení obsahovalo:

1)      jméno četníka, který použil zbraně

2)      způsob užití zbraně (výstřel z karabiny nebo pistole, bodnutí bodákem, rána šavlí, obuškem, pažbou)

3)      jméno dotyčného, proti němuž bylo použito zbraně.

4)      důvod použití zbraně (opírající se o §1š zákona o četnictvu)

5)      výsledek užití zbraně (bezvýsledné, zranění lehké, těžké, životu nebezpečné, smrtelné)

6)      kde se nachází osoba zraněná nebo usmrcená 

Je třeba litovat každého zmařeného lidského života. Nicméně v případech tragických důsledků střelby ozbrojených složek, tedy převážně četnictva proti násilníkům z řad demonstrantů v období Československé republiky v letech 1918 – 1938 jsou hlavními viníky komunistů, protože s útoky na strážce pořádku ve všech známých případech si začali jako první.