Návštěvníci muzea byli v šoku, nechápali co se děje, malé děti plakaly a byly vyděšené. To je ovšem šílené. V demokracii má každý právo svobodně vyjadřovat svůj názor, to je fakt, avšak nelze si ji plést s anarchií, napadáním jiných lidí a útokem na cizí majetek. Nějaká spodina se chtěla násilím dostat do přední kulturní instituce a strhnout ukrajinskou vlajku. To jsou totalitní způsoby, ale jak je patrné. proputinovským fanatikům zjevně blízké.
To, že tito lidé nejsou žádnými vyznavači svobody, potvrdil i jistý zdejší profláklý diskutující, který jindy zpochybňuje rusácké válečné zločiny na Ukrajině, a evidentně stojí na straně nácků a zla. Tak podle něj za to mohli protestující proti demonstraci na Václavském náměstí, kteří u Národního muzea stáli s vlajkami Evropské unie, páč provokovali. Aha, pěkní to stoupenci údajné svobody projevu, když jim jiné názory než jejich. tak to vadí, to se nesmí.
Chápu, že pro nepříliš intelektuálně zdatné jedince z řad dezolátů by to mohlo být první setkání s kulturou v životě, ale prosím Vás, pokud chcete do Národního muzea, nejdříve je nutné si zakoupit vstupenku. I když mám obavy, že by jim to obzory příliš nerozšířilo. Z vlastní zkušenosti znám tyto příznivce PRO, SPD, Rajchla a Tomia Okamury. Jeden z nich mě kdysi přesvědčoval, že František Palacký kopal v Českých Budějovicích za Dynamo. Řekl bych, že tohle je typická charakteristika sobotních demonstrantů proti bídě. U nich už nepomůže nic.
Policie správně zakročila a mohla být ještě tvrdší. Srovnání s Palachovým týdnem v lednu 1989 je chucpe, protože tam tehdejší Veřejná bezpečnost brutálně zmlátila lidi, kteří si pouze chtěli pokojně připomenout smrt Jana Palacha. Tady si svoloč začala s násilím a naštěstí s ním i rychle skončila. Inu, kdo s mečem zachází, s mečem také schází. Policie také jasně prokázala na videu, že v žádném případě nešlo vyprovokovaný zásah, ale příčinou zákroku bylo násilí demonstrantů.
Dotyční nespokojenci s údajnou bídou mohli naprosto bez problémů a svobodně uskutečnit svoji pochybnou akci. V jejich tolik milovaném Rusku by je policajti okamžitě rozehnali a to daleko tvrději, než se stalo v sobotu v hlavním městě. Skončit by také mohli na několik let ve vězení. Ovšem mnozí stoupenci masového vraha Putina a zločince Lukašenka ještě zákrokům ruské a běloruské policie proti opozici tleskají. A ti sami křiváci se dožadují práva na svobodu projevu a protestují proti fiktivnímu policejnímu násilí. Ve skutečnosti jim však jde o umlčení slušných lidí. Svoboda projevu pro ně, hlavně tedy pro příznivce PRO a SPD znamená teror, výzvy k násilí, a rovněž vyhrožování ostatním lidem kvůli jejich názorům. Diskuse na sociálních sítích jsou toho důkazem.
Rektor Vysoké školy ekonomické Petr Dvořák vyzval děkana Národohospodářské fakulty Miroslava Ševčíka kvůli jeho aktivní účasti na násilnostech u Národního muzea, kde podle některých médií dokonce napadl policistu, k odstoupení, Stejně tak učinili i studentští zástupci v Akademickém senátě VŠE. Ševčíkovu abdikaci požadují i současní a bývalí studenti této školy. Důvodem je podle nich chování děkana Ševčíka, který svým vystupováním opakovaně poškozuje dobré jméno VŠE na veřejnosti. Je třeba ctít autonomii univerzitních a vysokoškolských fakult, ovšem jsou chvíle, kdy je třeba problémy řešit. A toto je jedna z nich. Plně chápu reakci studentů a vedeni VŠE. Ševčík má na kontě průšvihů více než dost, viz jeho jízdy autem se zapnutým majáčkem, na které neměl právo, a další.
Na demonstracích pořádaných Rajchlem a spol. se sešlo maximálně 100 tisíc lidí, na demonstracích Milionu chvílek až 300 tisíc lidí, což je třikrát tolik. To jen tak na okraj. Právo na pokojná shromáždění si nelze plést s právem diktovat většině, co musí dělat a navíc si to vynucovat hrozbou použití síly. A to přesně dělají rajchlovské PRO, okamurovská SPD a jim podobní. Je to stejný postup jako použili komunisté v únoru 1948. O změnách vlád rozhodují v demokracii volby a nikoliv násilnické akce. Ovšem, pokud to někteří nechápou, musí dostat pořádně za vyučenou a třeba i pomocí gumových projektilů. V opačném případě hrozí diktatura.
Ještě dobrá rada na závěr, nejlepší receptem proti bídě je práce. Například paní Pastrňaková, která udělala maximum proto, aby se její syn David mohl stát úspěšným hokejistou, měla jeden čas i tři zaměstnání a k tomu ještě brigádu. Čili, když něčeho chci dosáhnout, musím tomu leccos obětovat, především vlastní pohodlí. Pokud to neumíte, pak nebrečte. O štěstí se každý musí postarat sám, nikdo jiný to za nikoho neudělá.
