Na toto nepříliš rozumné jednání vlády premiéra Petra Fialy upozornil ekonomický redaktor Pavel Páral v Reflexu 36. a 37. Chápu však, že to nemá jednoduché. Jistí jedinci křičí, že moc zadlužuje zemi, ale zároveň nadávají, když chce šetřit. Ono se to objevilo i na zdejších blozích, jedna osoba nepříliš bystrého úsudku tady cosi vykřikovala, že rozpočet je v rozvalinách, a zároveň prý stát málo platí učitele. To nevymyslíš!
Logické ovšem je, že když jsou rozpočtové problémy, tak se musí šetřit a ne rozhazovat. Ozdravný balíček ano, ale měl by být daleko důslednější. Z tohoto hlediska je zaručená mzda pro pedagogy ve výši 130% celostátního průměru špatným krokem.
Dobré učitele je třeba dobře zaplatit, o tom žádná, ale opravdu jen dobré učitele. Možná by stálo za to vyzkoušet systém, který docela úspěšně funguje v privátních firmách. Nízký základní plat a vysoké odměny. Takže třeba základ 20 000 Kč měsíčně, avšak když budeš makat, můžeš mít třeba i 50 000 Kč měsíčně. Chápu, že to má své slabiny, v případě nemocenské se počítá náhrada pouze ze základu, stejně tak u podpory v nezaměstnanosti. Ano, a pak je tu námitka, že sice u soukromníků to funguje dobře, ale ve státním sektoru by se to neosvědčilo, protože v něm prý se oceňují hlavně loajalita a poslušnost, nikoliv schopnosti.
Těžko také mohu brát vážně vládní snahu o úspory, když od prvního ledna příštího roku vzroste rodičovský příspěvek z 300 tisíce korun na 350 tisíc korun. Ne, že bych rodinám s dětmi nepřál peníze navíc, to ano, ale je třeba vycházet z reálných možností. Pokud peníze nejsou, nemohou se utrácet. Tohle je vládní krok špatným směrem a znamená zbytečně vyhozené miliardy korun navíc. Přitom rodičovský příspěvek se zvyšoval relativně nedávno, v roce 2020 z 220 tisíc korun na 300 tisíc korun.
Jenomže opozice, ta je ještě horší. Její návrhy na zvyšování státních výdajů a zároveň na snižování daní by vedly ke katastrofě. Populistická SPD Tomia Okamury navrhovala zvýšení rodičovského příspěvku na 400 tisíc korun, a když k tomu připočítám její návrhy na minimální důchod za 17 tisíc korun měsíčně, tak by rozvrat státních financí nastal velmi rychle. Pavel Páral to vystihl velice přesně, že současná vláda sice není vzorem dokonalosti, ale její potenciální následovníci by byli ještě horší.
V provádění skutečných a potřebných reforem, které by osekaly zbytečné výdaje a vedly k úsporám, brání i systém, kdy vlády jsou závislé na veřejném mínění a to jim nedovoluje rozhodné a bolestivé kroky. Ví, že kdyby je podnikly, tak v příštích volbách totálně vyhoří. Jenomže tvrdost je potřeba, nutné jsou razantní a drsné škrty ve veřejných rozpočtech a nesmí se dbát nářku, že teď to nebude fungovat. Ale bude, už mnoho krát se snížily veřejné výdaje a fungovalo to dál.
Člověka až někdy napadá, že by to možná chtělo českého Pinocheta, tím nechci zlehčovat zločiny za jeho éry, který by jmenoval vládu, jež by se nemusela zodpovídat Parlamentu a veřejnému mínění. Můžeme si chilském diktátorovi myslet, co chceme, pravdou je, že po předchozím socialistickém rozvratu se za jeho éry ekonomika země výrazně zvedla, což vedlo i k zvýšení životní úrovně Chilanů.
Úplně špatný také nebyl model z éry habsburského mocnářství, kdy od druhé poloviny 19. století existoval parlament – volená říšská rada, ale panovník tedy císař mohl jmenovat premiéra a ministry podle svého uvážení a jeho vláda se parlamentu nezodpovídala.
