Útoky na Nohavicu kvůli Dežovi jsou útokem na demokracii

Tak jsem si poslechl nový hit mého oblíbeného písničkáře a říkám si, co se děje? Proč tolik povyku kvůli písničce, která pravdivě popisuje násilí romských darebáků? To, o čem zpívá Jaromír Nohavica, se zkrátka a jednoduše děje.

„Cenzura je nepřípustná,“ stojí jasně napsáno v Listině základních práv a svobod, která je součástí Ústavy České republiky. Listopad 89 jsem uvítal rovněž z toho důvodu, že už nyní budu moci normálně poslouchat muziku, kterou nám komunističtí zločinci v dobách totalitních zakazovali. Aby už neplatilo slovy Karla Kryla, „byl hrozný tento stát, když musel si se dívat, tak zakázali psát a zakázali zpívat.“

A útoky na Jaromíra Nohavici kvůli písničce ze strany samozvaných lidskoprávních aktivistů připomínají návrat do dob nechvalně minulých. Tehdy nějaký zbabělý soudruh krytý anonymem napsal do Tvorby (tehdejší příšerný rudý týdeník) práskačský článek na zpěváka nebo kapelu, kteří se komunistům nelíbili a což někdy skončilo i uměleckou likvidací dotyčných.

Kritici, co Nohavicovi vyčítají, že se veze na vlně laciné popularity jsou směšní. On to nemá ani v nejmenším zapotřebí! Já bych to spíš viděl takto. Písničkářský bard z Českého Těšína napsal o problému, který ho trápí a který jeho sousedé zažívají prakticky denně na vlastní kůži. Na to má svaté právo a tak vznikla píseň Dežo - o romském násilníkovi, na něhož by si lidé měli dávat pozor. Na tom nevidím nic špatného a nepravdivého. Potíž není v tom, co Nohavica napsal, ale proč to napsal. A nad tím bychom se měli zamyslet.