Varšavské povstání nechal utopit v krvi masový vrah Stalin

Byla to jedna z nejslavnějších a nejhrdinnějších protinacistických akcí nejen polského odboje, ale všech okupovaných zemí. Slabě vyzbrojení hrdinové z polské zemské armády (Armii Krajowej)  dokázali celkem 63 dnů vzdorovat německé obrovské přesile. Bohužel na rozdíl od západních spojenců, kteří podporovali jakýkoliv boj proti nacistům, komunistické stalinistické Rusko často více likvidovalo nekomunistické odbojáře než samotné nacisty.

Hlavní velitel Zemské armády ve Varšavě Tadeusz Bór-Komorowski vydal rozkaz k zahájení povstání v polské metropoli 1. srpna 1944 od 17 hodin. Dnes si tedy připomínáme 70. výročí této slavné události.  Zpočátku se počítalo s tím, že by se povstalci udrželi maximálně týden, ovšem ti nakonec překonali i ta nejoptimističtější předpoklady a bojovali více než dva měsíce. Se statečností povstalců ale ostře kontrastuje chování Stalina a ruských bolševiků, kteří hrdinné Varšavě záměrně nepomohli. Přitom Rudá armáda stála na pravém břehu Visly a do města to měli jenom krok.

Smysl povstání byl jasný, přispět k osvobození Polska vlastními silami a obnovit polskou státnost. Velení zemské armády počítalo s tím, že Rudá armáda dorazí do už osvobozeného města. Naprosto legitimní cíl, jenomže Rusové se zachovali ostatně jako mnohokrát za II. světové války, hanebně.  

Varšavské události můžeme srovnat s povstáním v Paříži, které vypuklo také v srpnu čtyřiačtyřicátého roku. Velení západních spojenců rovněž neplánovalo tak brzké osvobození francouzského hlavního města, ale podle původních operačních plánů jej měly spojenecké jednotky obejít ze severu a jihu. Nicméně když se vrchní velitel spojeneckých vojsk generál Dwight Eisenhower o pařížských bojích dozvěděl, během jednoho dne dokázal změnit operační plán a na pomoc bojující metropoli poslal 2. obrněnou divizi generála Jacquese Philippe Leclerca, kterou z jihu podpořila americká 4. pěší divize. 25. srpna pak generál Leclerc přijal kapitulaci německých vojsk od velitele obrany Paříže generálporučíka Dietricha von Choltitze. Mimochodem Choltitz se stal zachráncem metropole, protože odmítl splnit Hitlerův rozkaz ke zničení města a vzkázal spojencům, že je ochoten se vzdát, ale pouze pravidelné armádě, nikoliv povstalcům.

Polské hlavní město na tom bylo hůř, jakmile se Stalin dozvěděl, že povstání nevedou komunisté, ale Poláci orientovaní na svoji legitimní vládu v Londýně, nechal povstání vykrvácet. Ideologická hlediska zvítězila nad nutností porazit nacisty. Navíc vrchní bolševik odmítl povolit mezipřistání britským letadlům řízených polskými piloty na sovětských letištích, která létala z Itálie s pomocí pro obránce města. Rudá armáda zatím stála dlouhé týdny nečinně před Varšavou, protože prý nedokázala změnit operační plány. Nezvládla za dva měsíce to, co západní spojenci dokázali za jeden den.

Hrdinní povstalci tak zbytečně umírali a zdivočelé esesácké jednotky vedené SS-Obergruppenführerem Erichem Juliem Eberhardem von dem Bachem-Zelewskim bestiálně vraždily desítky tisíc civilistů včetně žen a dětí. Tyto oběti jdou ovšem také na komunistické konto, protože rudí nic pro tyto nebohé lidi neudělali. Jistě, Bach – Zelewski se na rozdíl od generála Choltize rozhodně nechtěl vzdát Rusům, nicméně Rudou armádu respektive ruské komunisty to neomlouvá. Navíc, když sám moskevský rozhlas vyzýval Varšavany, aby proti Němcům povstali.  

Legitimní otázkou rovněž, je do jaké míry Rudá armáda Polsko skutečně osvobozovala, protože Rusové se v Polsku chovali spíše jako okupanti. Stalinova tajná policie NKVD zatýkala a vraždila polské nekomunistické odbojáře a místo legitimních představitelů státní moci dosazovala do úřadů nikým nevolené komunisty vedené samozvaným tzv. lublinským výborem, který nereprezentoval většinu Poláků, ale byl protěžován „osvoboditeli“.

Když k těmto rudým násilnostem ještě připočteme vraždu více než dvaceti tisíc polských důstojníků v Katyni a masové deportace a vraždy Poláků na Sovětským svazem okupovaném území v roce 1939, je možné o tom, že se ze strany Rusů jednalo o osvobození, s úspěchem pochybovat.

Varšavské povstání je však pouze jedním z dlouhé řady ruských zločinů vůči Polsku. Nelze se tedy divit nevraživosti Poláků vůči kremelské říši, nevznikla totiž bezdůvodně.