Masakr v Paříži je důsledkem rudého zla zvaného dekolonizace

Byl to jeden z nejhorších zločinů světové levice proti civilizovanému Západu. Prosazování tzv. práva národů na sebeurčení především v režii Sovětského svazu a komunistů vedlo k obrovské brutalitě a nakonec i k islámskému radikalismu. Dokud nad Afrikou a Asii vládly Velká Británie, Francie a další, byl v koloniích klid a náboženští fanatici se tam nevyskytovali. Domorodci si tenkrát nežili vůbec špatně, naopak v mnoha případech se měli tehdy lépe, než se mají nyní. A za koloniální éru by proto měli Západu spíše děkovat

Vyvraždění redakce satirického časopisu Charlie Hebdo v Paříži musí být tvrdě potrestáno a tento surový čin je pádným důvodem k přehodnocení imigrační politiky z islámských zemí.

Já se však chci zaměřit na prvotní příčinu muslimského extrémismu. Byla ji dekolonizace, především v padesátých až sedmdesátých letech minulého století, dílo především levice a komunistů, bohužel s ní však nakonec souhlasila i pravice. Chytří lidé však před tímto činem varovali. Jedním z nich byl britský ministr vnitra v Churchillově válečném kabinetu labourista Herbert Stanley Morrison. Ten řekl moudrá slova. „Je to jako dát desetiletému dítěti klíče od domu, pistoli a číslo bankovního konta.“  Já dodávám, že dekolonizace zemí Afriky a Asie je to samé, jako uplatnit právo na sebeurčení v dětském domově. Ty konce si umí představit každý rozumný člověk. Chovanci v lepším případě vyženou, v horším zabijí vychovatele, rozkradou, co se dá, dům zdevastují, a pak se rozutečou po okolí, které začnou teorizovat. Člověk se podle našich zákonů stává dospělým v osmnácti letech, a teprve tehdy také může sám začít rozhodovat o svém osudu. Malé dítě, které uteče od rodičů, logicky přivede zpátky domů policie. Dekolonizace je však situace, jako by policie nechala toto nedospělé stvoření toulat po světě.

Ruské komunistické satelity ale tenkrát vycítily příležitost, že tzv. právo národů na sebeurčení by mohlo na jejich stranu získat početné nové státy v Africe a Asii a také by to přece oslabilo ten nenáviděný kapitalistický Západ. Komunisté vždycky šířili svoji moc bezohledným násilím, bez ohledu na důsledky. A tak neváhali podporovat různá tzv. národně osvobozenecká hnutí v rozvojových zemích. Ovšem většinou se nejednalo o mravně čisté bojovníky za svobodu utiskovaných národů, ale o obyčejné zabijáky a zločince nejhoršího zrna.

Příkladem odporného terorismu druhé poloviny minulého století byla alžírská tzv. Fronta národního osvobození, francouzsky Front de Liberation Nationale (FLN), kterou slušní Francouzi a Alžířané považovali právem za fašistické bojůvky.

V srpnu 1955 hrdlořezové z FLN v Ain-Abid u Constantine doslova rozsekali na kusy 37 Evropanů, z toho deset dětí mladších patnácti let. Muži měli useknuté ruce a nohy, děti roztříštěné hlavy a vyhřezlé mozky, ženy rozpáraná břicha a vyvrhnutá střeva. Jedna běloška měla rozříznutou dělohu, do níž vrahové nacpali její pětidenní rozřezané novorozeně. A zločince z FLN oslavovali čeští a další komunisté jako hrdinné bojovníky za svobodu a posílali jim zbraně.

Rovněž takové rudé mosambické FRELIMO neváhalo k dosažení svých cílů, tedy k osamostatnění se od portugalské vlády, vraždit bílé obyvatelstvo včetně žen a dětí, jejichž jediným proviněním byla barva kůže. Přitom, když se toto zločinecké hnutí dostalo v roce 1975 v Mosambiku k moci, život obyčejných Mosambičanů se stal peklem na zemi a miliony lidí trpěly hlady, mnozí umírali a podvýživa se stala masovou záležitostí, což za koloniální éry nebylo. Odpůrci režimu byli jako v každé „správné“ komunistické zemi vraždění bez soudů. „Zlatí Portugalci,“ vzdychali si mnozí obyvatelé této východoafrické země.

Komunistické Československo dokonce cvičilo teroristy, kteří bojovali proti legálním a zákonným vládám svých zemí, ve výcvikovém středisku v Zastávce u Brna a rovněž jim dodávalo zbraně. Teroristická byla i muslimská Organizace pro osvobození Palestiny v Arafatových časech, která podnikala zákeřné útoky na židovské civilisty na celém světě, a rovněž neváhala vraždit ženy a dětí, obzvláště odpudivým činem byl útok na izraelské sportovce na olympijských hrách v Mnichově v roce 1972.

Získání samostatnosti tedy bylo pro mnohé bývalé kolonie danajským darem. Po odchodu bílých neměly tyto země kvalifikovaný personál, který by zvládl státní správu. Výsledkem se tak staly chaos, časté občanské války, náboženský extrémismus a trvalá nestabilita.

Neříkám, že právo na sebeurčení je špatné samo o sobě, to nikoliv, ale mohou ho uplatňovat jen civilizačně vyspělé národy jako třeba Estonci, Litevci a Lotyši. V jejich případech došlo po vzniku samostatných pobaltských republik ke zlepšení života zdejších lidí, než tomu bylo za komunistického SSSR. Svoji nezávislost zvládají perfektně, kdežto muslimské země Afriky a Asie nikoliv. V jejich případech nastala dekolonizace předčasně a zastihla je na samostatný život totálně nepřipravené. Takže současný islámský extrémismus je rovněž důsledkem jednoho z mnoha komunistických zločinů.

A jaké existuje řešení? Inu, nejlepší by bylo, kdybychom opět začali vychovávat „neposlušné děti v Africe a Asii, čili obnovili koloniální vládu v těchto oblastech. Chápu, že to už jaksi není možné, ale je to škoda.