Waterloo, změnilo by něco francouzské vítězství?

Včera 18. června jsme si připomněli dvou sté výročí bitvy u Waterloo, která definitivně zbavila francouzského císaře Napoleona Bonaparta trůnu a následně jej poslala do vyhnanství na ostrov Svatá Helena.

Nemá cenu rozebírat toto střetnutí nedaleko belgické metropole Bruselu. Touž mnohokrát dříve udělali jiní. Mně spíš zajímá, proč se Napoleon pustil do tak riskantního dobrodružství, jako byl útek z Elby a jeho na sto dnů obnovené císařství? Člověka logicky napadne, že si přece musel být vědom šílenosti svého plánu. Avšak přesto se do něj pustil.

Celá Evropa totiž dala jasně najevo, že Bonapartovi nehodlá trpět jeho vládu ve Francii. A také mnoho evropských zemí vyslalo okamžité po převratu v Paříži k Francii své armády. Rakouské a ruské jednotky se formovaly na Rýně, proti Napoleonovi vyrazila z Pyrenejí španělská a portugalská vojska, z druhé strany pak pochodovaly oddíly sardinského království. Čili proti této síle neměli Francouzi šanci. V co tedy Napoleon věřil, že se mu podaří rozbít jednotu evropských zemí? To by ovšem bylo po neblahých zkušenostech s francouzskou okupací spíše zbožné přání.

Nejvíce pravděpodobné je, že doufal v postupnou porážku svých nepřátel. Nejdřív tedy vyřídí Prusy a Brity v Belgii, pak zničí Rakušany s Rusy v Německu a nakonec ty ostatní. Tato myšlenka ovšem neměla naději na úspěch. Francie přišla v ruském tažení v roce 1812 o statisíce mužů, čili neměla kde brát nové vojáky a její protivníci by ji vyřídili už jen kvůli početní převaze. Proti zemi galského kohouta stála síla, které by v žádném případě nedokázala čelit.

Francouzský císař také po návratu na trůn možná nechtěl vnímat realitu a věřil, že to nějak dopadne a trůn mu zůstane. Nestalo se tak, ale u Waterloo padlo nebo bylo zraněno na padesát tisíc mužů z obou stran. Úplně zbytečně.