Osudy herců jako důkaz, nacisté a komunisté jsou stejné bestie

Včera jsem byl v kině na filmu Lída Baarová. Někteří ho kritizují, ale mně se celkem líbil. A při něm jsem si tak nějak uvědomil, že herci slouží často jako otloukánci za selhání společnosti v boji proti totalitním režimům.

Nehodlám být soudcem Lídy Baarové, podle mého názoru byla naivní, poněkud jednodušší, ale nebyla kolaborantkou. Spíše si některé záležitosti nedokázala domyslet. Filmu Filipa Renče je kromě jiného vytýkáno, že prý neukázal hrůzy nacismu. Nesouhlasím! Kdo tohle tvrdí, zřejmě ho neviděl, protože třeba děs Křišťálové noci z pogromů na Židy 9. listopadu 1938 je ztvárněn velmi přesvědčivě.

Shodou okolností vyšel minulý týden v příloze MF DNES Víkend článek Lukáše Hrona, který se zabýval osudy českých herců za nacistické okupace v Protektorátu Čechy a Morava. Píše v něm také o shromáždění český herců a filmařů 24. června 1942 v pražském Národním divadle, tedy po atentátu na Reinharda Heydricha, na kterém tito umělci vyjádřili podporu Třetí říši. Na dobových fotkách je vidět les hajlujících rukou hvězd českých filmů a divadel. Mezi nimi byl také herec Karel Höger, na jehož osudu se dá demonstrovat zločinnost a spřízněnost nacismu a komunismu. On se totiž nedlouho před smrtí v lednu 1977 zúčastnil opět shromáždění umělců v Národním divadle, které se tentokrát konalo v komunistické režii a naše známé osobnosti v něm pro změnu, jako reakci na protikomunistický manifest Charta 77, podepsali tzv. Antichartu a slíbili věrnost socialismu.

Podobnost obou akcí je více než výmluvná, totalitní režimy si na nich vynucovaly poslušnost umělců pod hrozbou existenční likvidace. A to uměly dokonale. Nataša Gollová uvedla, že se bránila za války hraní v německých filmech, a snažila se tomu vyhýbat, ale nakonec podlehla nátlaku okupační moci. „Němci nás zastrašovali a hrozili, že budeme dělat to, co chtějí, nebo si nezahrajeme a své hrozby splnit uměli,“ zdůraznila.

Známý je také osud proslulého komika Vlasty Buriana, který byl po válce souzen za údajnou kolaboraci kvůli rozhlasové skeči, ve které parodoval Jana Masaryka. Všichni, kdo ho znali, tak řekli, že to vyloženě odflákl a nebyl to typický Burian. I sám Masaryk mu to po válce nijak nevyčítal. Burian ve svém divadle kryl před nacisty hodně svých hereckých kolegů a bránil v jejich totálním nasazení v hitlerovském Německu. Sám profesor Václav Černý, jinak tvrdý kritik kolaborace, ho vzal v druhém díle Pamětí na milost, právě z důvodu, že tímto ústupkem chránil ostatní lidi.

O tom jak komunisté dokázali likvidovat své oponenty, není třeba dlouze mluvit, stačí připomenout osudy herečky Vlasty Chramostové a zpěvačky Marty Kubišové.

Neříkám, že mezi umělci nebyli za nacistů i komunistů otevření kolaboranti, to jistě byli, ale většina z nich byli lidé, kteří chtěli hrát a zpívat a tak dělali ústupky bestii. Uvědomme si, že my často odsuzujeme oběti, avšak nikoliv zločince. A těmi zločinci jsou komunisté a nacisté, kteří brutálně ničili osudy lidí a brali jim jejich svobodu.

Umělci jsou jaksi také poměrně více vidět než zbytek populace a více jsou tedy známá i jejich selhání. Co říci třeba na dělníky jisté kolínské továrny, kteří 25. prosince 1944 nastoupili na mimořádnou pracovní směnu za zvýšené příděly kořalky a cigaret. Takoví lidé si po válce rádi hráli na soudce, ale umělcům neměli co vyčítat.