Pro Karla Havlíčka byli Rusové horší Maďarů

Byl zásadním nepřítelem revolucí, nesmiřitelným protivníkem panslavismu a o Rusech byl správně přesvědčen, že nás chtějí zotročit a nepoctivě s námi smýšlí. Od smrti Karla Havlíčka Borovského uplynulo 160 let.

Zemřel mlád, v pětatřiceti letech. I přes svoji předčasnou smrt však patří k nejlepším osobnostem české historie. Spisovatel, novinář, politik a český vlastenec Karel Havlíček Borovský odešel z tohoto světa 29. července 1856 v Praze.

Jeho opravdové české vlastenectví vysoce převyšovalo plané vlastenčení jeho kolegů Tyla, Čelakovského a dalších. Pro něho to znamenalo vytrvalou práci pro vlast a nejen nicotné neužitečné řečnění. Jak sám říkával, „kéž by se nám to vlastenčení z huby do ručiček ráčiti vlezlo.“ Pregnantně to vystihl právě v parodii na stejnojmennou Čelakovského píseň.

Tys bratr náš.

Za dnů mladosti kdo radostné

již za děvčaty rád chodíš,

a jak se ti na bradě octne

jen první vous, hned se ženíš,

a tak se hodláš k světu míti,

že dva kněží nestačí křtíti :

[tys bratr náš !]

ty umíš hráti mariáš.

Kdo na hrobech praotců slavných

jen kalamajku tancuješ,

a ve čtyřech slovanských hlavních

nářečích brebencuješ,

kdo piješ kvas a slivovici

a chodíš v kozácké čepici:

[tys bratr náš !]

věř, nadělí ti Mikuláš.

Kdo věren Bohu, církvi, králi,

co pravý Čech a vlastenec

„Schumachermeistra" v peci spálí

a nad krám píše: „Já jsem švec" ;

kdo každý pátek, každou středu

novou vymejšlíš abecedu :

[tys bratr náš!]

tys vlastenecký Goliáš!

Kdo párky vlastenské přikrýváš

svatební ódou v posteli,

a velké iliády zpíváš

ke cti Žižkově košili:

kdo k naší milé české vlasti

vždy přirýmuješ slasti, masti :

[tys bratr náš !]

tu máš věnec, tu máš, tu máš !

Kdo ráno, večer při klekání

za vlast se modlíš otčenáš,

a Němce pereš na potkání,

kdo „Včelu", „Květy" odbíráš ;

kdo raděj doma jídáš buchty,

než by si jinde zpíval z kruchty :

tys bratr náš, ty jsi kubík!

bej, hárum, hárum ! mik, mik, mik !

Sladkobolná rádoby vlastenecké výtvory tepal nemilosrdně ve svých kritikách, a když měl někdo tu drzost a požádal o otištění nějakého takového pseudodílka v jeho novinách, tak mu klidně odpověděl, „ať to příště pošle na silnějším papíře, aby s tím jeho paní alespoň mohla podložit buchty.“

Byl vzdělaný, cestoval a měl rozhled. Vynikající způsobem hodnotil revoluce, které v zásadě, až na výjimky, odmítal, protože přinášeli hodně krve a jejich výsledky byly nulové. To nade vše prokázal na výsledku tzv. Velké francouzské revoluce, která nakonec přivedla k moci císaře Napoleona Bonaparta a její konečným důsledkem byl návrat Bourbonů na francouzský královský trůn. „Masami hýbe jen materiální potřeba,“ napsal. Čili lid, když se i nakonec nadchne pro nějakou myšlenku, tak ji rychle opustí, pokud mu nepřinese okamžité materiální výhody a proto jsou revoluce fuj, fuj. Paradoxně si tak rozuměl se svým názorovým odpůrcem císařem Františkem Josefem I., který svému synovi Rudolfovi v jednom z rozhovorů řekl, „pamatuj si, ten tvůj lid je ve skutečnosti jenom lůza.“

Ve svém mládí se také nadchl pro všeslovanskou vzájemnost, jako tehdy mnoho jiných jeho vrstevníků, později se však stal razantním odpůrcem panslavismu, který pokládal za vysoce nebezpečný. Proč? On se totiž nespokojil s planým řečněním a vzýváním něčeho, o čemž vlastně nic neví, a osobně se vypravil do Polska a Ruska. A důsledkem bylo jeho prohlášení.  „Přiznávám, že mi Maďaři, co zjevní nepřáteli Čechův a Ilyrův jsou milejší než Rusové, kteří s jidášským políbením přicházejí nás strčit do kapsy.“  Tedy slovanská vzájemnost v podání Rusů znamená, ostatní Slovany včetně Čechů zotročit. Pravda rovněž neměl rád Poláky a o jejich střetech s Rusy řekl, že je to boj vlků s vlky, a beránkem je v něm Malorus, tedy Ukrajinec. K tomu jistě dospěl proto, že oba národy společně Ukrajince utiskovaly.  

Karel Havlíček tehdy správně uvedl, že panslavismus je to samé jako kosmopolitismus. „My jsme Češi, rozdílní od Poláků a Rusů a nikoliv Slované. Nechceme se státi ani Němci, ani Maďary, ani Rusy, a proto buďme k Rusům chladní, nechceme-li je dokonce nenávidět,“ hlásal. Za nesmyslné pokládal také pokusy o vytvoření jednotného slovanského jazyka.

Za užitečné považoval jedině větší sympatie Čechů s Ilyry (tak se tenkrát hromadně nazývali Jihoslované), protože to mohlo pomoci oběma v habsburské monarchii, kterou považoval za nejlepší garancii naší a ilyrské národnosti.  

V Rusku pracoval Havlíček jako vychovatel v Moskvě v rodině univerzitního profesora a byl zděšen z toho, že jeho děti běžně beztrestně mlátí služebnictvo, které tvořili nevolníci. On za to tyto nezdárné potomky trestal, což tatínek profesor nedokázal pochopit. Tehdejší Rusko skvěle a kriticky popsal v díle Obrazy z Rus a toto píše o tamním prodeji.    

„Hlavní zásada ruských kupců jest dodati za zboží co možná nejvíce, bez ohledu, stojí-li za to či nic; přitom se již samo rozumí, že špatné zboží, mohou-li, také rádi za dobré prodají. Ruští kupcové dokonce to neznají, co se v obchodu poctivostí nazývá; obchod jest u nich, jako u všech východních národů; vojna bez krveprolití, kdo s koho, ten toho; ošiditi u nich jen znamená býti chytřejším a nikoli za nedovolenou věc se nemá, nýbrž ke cti slouží. Takové smýšlení v krajinách východních vyložiti se může z despotství a také s ním docela souvisí. Jak mezi pánem a poddaným žádné právo nestojí a moc jediná, ne pak mravní 47 zásada, všechno rozhoduje, podobně i v obchodu platí jenom chytrost, síla ducha; jakousi podivnou důsledností považuje se ošizenu býti co pouhý a přirozený následek nezkušenosti, a kdo ošiditi dovedl, vzal slušnou náhradu za převahu ducha a chytrost svou.“

Je nutné se také jednou pro vždy rázně vypořádat s nesmysly ohledně jeho vyhnanství v Brixenu, že prý tam trpěl nouzi. Samozřejmě, že v Tyrolích to neměl, odloučen od domova, psychicky jednoduché. Nicméně dostával tam od rakouského státu vyplácenou slušnou podporu ve výši platu vyššího státního úředníka.  Materiálně tedy neměl žádnou nouzi, mohl se svobodně pohybovat po území brixenského okresu, a pokud chtěl jet dál, musel žádat o povolení. Později tam za ním přijela manželka Julie s dcerou Zdenkou. Nejspíše jeho žena ho nakazila tuberkulózou. Na tuto nemoc, která byla tehdy prakticky neléčitelná, nakonec Havlíček zemřel.

Rakouská vláda deportovala českého žurnalisty v prosinci 1851 do jihotyrolského Brixenu, kterého měsíc předtím zbavila všech obvinění porota u kutnohorského soudu. V padesátých letech 19. století skončil odpůrce režimu v docela fešáckém nuceném exilu uprostřed krásných hor. V padesátých letech minulého století v éře zločinného komunistického režimu strávil básník Jan Zahradníček více než deset let v nejhorších kriminálech, které mu zničily zdraví. Jiné své odpůrce nechali soudruzi rovnou popravit. Mimochodem tohle napsal Karel Havlíček Borovský o komunismu v časopise Slovan v roce 1851 a měl naprostou pravdu.

„Komunismus znamená v pravém a úplném smyslu bludné učení, že nikdo nemá míti žádné jmění, nýbrž aby všechno bylo společné, a každý dostával jenom část zaslouženou a potřebnou k jeho výživě. – Bez všelijakých důkazů a výkladů vidí tedy hned na první pohled každý, že takové učení jest nanejvýš bláznovské, a že se mohlo jen vyrojiti z hlav několika pomatených lidí, kteří by vždy z člověka chtěli učiniti něco buď lepšího neb horšího, ale vždy něco jiného než je člověk.“