Zeman nemá právo otírat se o Háchu, nacistické výhrůžky nezažil

Je to další ubohost dočasného nájemce Pražského hradu, který nedávno  prohlásil, že čeští občané se na něj mohou spolehnout, protože prý není Hácha. Evidentně neví, o čem mluví a je to takový opožděný hrdina.   

Obvinění z kolaborace je velmi příkré a nespravedlivé pro rodáka z jihočeských Trhových Svinů - Emila Háchu, který byl před 75 lety 30. listopadu 1938 demokraticky zvolen československým parlamentem prezidentem pomnichovské republiky. Chystal se do důchodu, a netušil, jakému zlu bude muset čelit.

Bohužel Miloš Zeman bez patřičných znalostí papouškuje už dávno překonaná klišé. A není to poprvé, kdy se o tuto vynikající právnickou osobnost hloupě opřel. Kdysi jí také nazval českým Quislingem. Jenomže Nor Vidkun Quisling byl obdivovatelem nacismu a vědomým kolaborantem, Hácha nikoliv. Zeman už také dříve „zaperlil“ v souvislosti s umístěním pamětní desky na Háchově rodném domě v Trhových Svinech. Je na ní nápis zhruba v duchu, že se tam narodil Emil Hácha, který stál v čele státu v těžkých dobách. Tehdy, ještě v době před svým premiérováním, Zeman prohlásil, že za jeho vlády by se nic takového stát nemohlo.

Evidentně se mu stýská po ruských putinovských manýrech, kdy vrchnost rozhoduje o všem. Jenomže u nás to naštěstí neplatí. Za prvé, o umístění desky rozhodlo demokraticky zvolené tamní městské zastupitelstvo na přání místních lidí, kteří si Emila Háchu pamatovali jako slušného člověka (a tím on na rozdíl od Miloše Zemana byl), za druhé, vláda nemá do toho co mluvit, a pokud to Zeman nevěděl, je hloupý. Pokud ale věděl a přesto mluvil, jak mluvil, je prachsprostým demagogem a vědomým lhářem.

Kdo vlastně vůbec byl Emil Hácha? Tak předně jedním z vynikajících právníků své doby a snad vůbec nejlepším čs. znalcem mezinárodního práva. I proto se stal prezidentem Nejvyššího správního soudu. Když mu na jaře roku 1938 zemřela manželka, chtěl odejít do penze, osud však rozhodl jinak. Nastaly Mnichov 1938, odtržení pohraničí a abdikace prezidenta Edvarda Beneše. Hledal se nástupce, který by byl přijatelný pro Slováky a námitky nesměli mít ani Němci. Uvažovalo se o historiku Josefu Šustovi, horkým kandidátem byl diplomat a člen agrární strany František Chvalkovský, vadilo však, že byl evangelíkem. To byla pro katolické Slováky nepřekonatelná překážka.

Zvolen byl tedy právník Hácha, který se podle historika Jaroslava Šebka jako nejvyšší představitel tzv. druhé republiky nijak neprovinil proti demokratickým zásadám a neměl nic společného s tehdy již obecně bujícím antisemitismem.

Je dobré si uvědomit, že Hácha se ocitl v obtížné pozici a mezi jeho úspěchy jistě patří to, že ovšem dosáhl propuštění většiny vysokoškolských studentů zatčených a vězněných po událostech 28. října 1939 v nacistických koncentračních táborech a před lágry a smrtí zachránil tisíce dalších lidí. Pravdou také je, že byl těžce nemocný arteriosklerózou a podle verdiktu poválečného Národního soudu nebyl schopen minimálně od roku 1943 kontrolovat své jednání.

Sám chtěl několikrát abdikovat z funkce protektorátního prezidenta, ale jeho okolí mu to pokaždé rozmluvilo s tím, že by na jeho místo mohl přijít někdo daleko horší, například Emanuel Moravec, snad nejhorší kolaborant vůbec.

Miloš Zeman nezažil situaci, v jaké se ocitl Emil Hácha, takže by se měl chovat daleko pokorněji. On neví, jak by se zachoval, kdyby mu při jednáních v Berlíně v březnu 1939 vyhrožovali bombardováním Prahy, kdyby mu nacisté hrozili perzekucemi českých lidí. Hácha prokazatelně dělal všechno proto, aby zachránil co nejvíc Čechů před nacistickými represemi. A Zeman, který je navíc původcem servilního prohlášení čtyř českých ústavních představitelů vůči Číně, by měl být zticha.