Odškodnění Věře Sosnarové za teror v gulagu by mělo zaplatit Rusko

Za deset let strávených v gulagu a dalších devět let na otrockých pracích v SSSR si to Věra Sosnarová, kterou odvlékli Sověti ve čtrnácti letech jako dceru ruské matky na Sibiř, plně zaslouží.

Příběh Věry Sosnarové popisuje v knize Krvavé jahody spisovatel Jiří S. Kupka. Její už páté vydání připravilo nedávno Kartuziánské nakladatelství. Tento týden jsem ji přečetl jedním dechem. V tomto díle je vyslovena jedna zásadní pravda. O utrpení lidí v nacistických koncentrácích se toho ví hodně, ale o srovnatelné brutalitě, kterou zažili vězňové komunistických gulagů v Rusku, toho tolik známo není. Je rovněž velmi drzé chování ruských diplomatů v České republice vůči této sedmaosmdesátileté paní, že ji stále připomínají závazek, podepsaný v éře Sovětského svazu, ve kterém se zavázala mlčenlivostí o poměrech v gulazích. To je něco děsivého, odporného a česká strana by proti tomu měla protestovat. Rusko tak opakovaně dává najevo, že se hlásí k neblahému odkazu SSSR.

Je třeba si připomínat, že Sověti v roce 1945 po obsazení českých zemí Rudou armádou unesli do Stalinovy říše zla na 10 tisíc československých občanů. Jejich jediným proviněním bylo, že utekli ze své původní vlasti po bolševickém puči v roce 1917.  Zatímco Američané nám tenkrát posílali pomoc v rámci UNRRA, Rusové ve stejné době unášeli a vraždili československé občany. Já jsem moc rád, že první Československá republika poskytla těmto Rusům uniklým před rudým terorem pomoc a umožnila jim zřídit si vlastní školy a kulturní instituce, které jim i pomáhala financovat.

Jediným proviněním Věry Sosnarové za svobodna Šímové bylo, že její matka odešla z Ruska s českými legionáři. Přitom její táta byl Čech. Ve čtrnácti letech byla tato nevinná dívka společně s devítiletou sestrou a matkou protiprávně uneseny z rodného Brna do gulagu na Sibiři v Jakutské oblasti. Již během transportu byla znásilněna sovětskými strážci a to samé se dělo i v gulagu. Tam musela v tak mladém věku pracovat za nelidských podmínek v lese při nedostatku jídla, a hrozby tvrdých trestů za nepatrná provinění. Její máma tuto hrůzu nepřežila, zešílela, a po třech měsících v rudém lágru zemřela. Ona byla svědkem toho, jak strážci lidi zabíjeli lidi, kteří nedokázali pracovat, jak byli nevyléčitelně nemocní posíláni do tzv. sanitního baráku, kde je vedení tábora nechalo umřít hladem. Jak byli zaživa upáleni nemocní tyfem a další hrůzy. Poměry v komunistických gulazích se nelišili od nelidskosti nacistických koncentračních táborů.

Je dobře, že Věra Sosnarová jezdí po České republice a na desítkách setkání upozorňuje lidi na hrůzy gulagu. Už před časem byl u nás přijat zákon, který umožňuje odškodnění lidem unesených a vězněných Sověty v gulazích. Paní Sosnarová jej však nedostala, údajně kvůli tomu, že o jejím pobytu v SSSR neexistují záznamy. No, oni si gangsteři jaksi nedělají záznamy o svých zločinech. A jak uvádí ve svých vzpomínkách. Sověti jí i její sestře Nadi sebrali všechny doklady a nechali zničit i záznamy v československých matrikách. Smutné také bylo, že když se v roce 1964 mohly obě sestry vrátit do Československa, tak jednotné zemědělské družstvo v Novém Šaldorfu na Znojemsku, jež jim dalo práci, se Sovětům zavázalo, že obě mladé ženy v něm budou deset let pracovat jako levná síla. To znamenalo měsíční příjem tři sta korun, když ostatní družstevníci brali minimálně osmnáct set korun za měsíc.

V České republice existuje česko-německý fond budoucnosti, do kterého vložila peníze německá spolková vláda a z něhož se platí odškodnění obětem nacistického teroru, například totálně nasazeným. Podle mého názoru je to dobrým příkladem pro Rusko, které by jako nástupnický stát SSSR mělo zaplatit odškodné dosud žijícím obětem stalinských represí v Česku. Tito nevinní lidé si to plně zaslouží.