Rumunsko nám chtělo pomoci, Jugoslávie nikoliv

Československo mělo v éře první republiky uzavřeno spojenectví s Jugoslávií a Rumunskem v rámci tzv. Malé dohody. Ta byla namířena proti Maďarsku a v roce 1938 nám nakonec byla k ničemu.

De facto jediný stát, který hodlal splnit svoje spojenecké závazky vůči Československu, bylo Rumunsko. To v krizovém osmatřicátém roku slíbilo poslat svoji armádu proti Maďarsku, v případě, že by nás napadlo. S průjezdem vojáků Rudé armády, výzbroje a výstroje přes rumunské území to bylo složitější. Rumuni tomu nebyli příliš nakloněni (například rumunský král Karel II. byl proti) a žádali francouzské záruky, že Sovětský svaz nezneužije transportů proti jejich zemi. Jak se později ukázalo, kdy v roce 1940 Sověti okupovali a anektovali Besarábii a Bukovinu, tak jejich obavy byly oprávněné. Nicméně i Rumuni se striktně drželi malodohodové úmluvy a byli nám ochotni pomoci pouze proti Maďarsku a nikoliv proti Německu. V Rumunsku se ve čtyřicátém roce stal premiérem proněmecký generál Ion Antonescu, to se stalo členem Osy a až do roku 1944 spojencem hitlerovského Německa.

Co se týče Jugoslávie, tak ta nám tenkrát před osmdesáti lety nechtěla vůbec pomoci. Něco jiného byli dobrovolníci, zvláště Srbové, kteří se hlásili na čs. zastupitelských úřadech a byli ochotni za nás bojovat. Mělo jich být na 60 tisíc. O tom píše také ve svých Politických vzpomínkách tehdejší čs. politik Ladislav Feierabend, který shodou okolností byl v oněch krizových dnech na služební cestě v Jugoslávii.

Jenomže postoj tehdejší jugoslávské vlády v čele s předsedou Milanem Stojadinovičem byl vůči Československu nepřátelský a Bělehrad měl zájem pouze o to, aby kvůli nám nemusel válčit a to ani proti Budapešti. Koneckonců tehdejší jugoslávský královský regent Pavel a premiér Stojadinovič už od poloviny třicátých let sympatizovali s Německem a Itálii. A tak se nelez divit tomu, že oba tito pánové už dříve odmítli, aby Jugoslávie nějak reagovala na obsazení Porýní v březnu 1936. Bělehrad rovněž zamítl návrhy na uzavření spojenectví Francie a Malé dohody, a aby toho nebylo málo, tak tito jugoslávští představitelé o několik měsíců později ujistili Hermanna Göringa, že jejich země nepůjde do žádného vojenského paktu namířeného proti hitlerovskému Německu. O rok později pak Jugoslávie uzavřela smlouvu o nepřátelství a neutralitě s Mussoliniho Itálii, a zároveň uznala okupaci Habeše.

Pro spravedlnost je dobré doplnit tvrzení premiéra Stojadinoviče. Ten později napsal ve svých pamětech, že v roce 1926 tehdy nikým neohrožované Československo odmítlo návrh Jugoslávie, již hrozila válka s Itálií, na rozšíření Malé dohody o vojenskou smlouvu, která by zavazovala členy ke společné obraně proti každému nepříteli. Jestli je to pravda, tak to od nás nebylo vůbec pěkné.

Když pak v březnu 1940 podepsal Stojadinovičův premiérský nástupce Dragiša Cvetkovič přistoupení Bělehradu k Ose, byla jeho vláda svržena armádou. Nacistické Německo pak vtrhlo do Jugoslávie, kterou během několika dní porazilo, ale to už je jiná kapitola.