Milé Polsko, všechno nejlepší k Tvým narozeninám

Přečetl jsem si výborný rozhovor Petrušky Šustrové s polským prezidentem Andrzejem Dudou v sobotních Lidových novinách. Polsko, které dnes slaví 100 let novodobé existence, mám rád.

Do Polska jsem se prvně dostal ve dvanácti letech v roce 1976, byl jsem tehdy v srpnu na táboře s polskými harcery, což byli vlastně skauti, ano Polsko bylo liberálnější než komunistické Československo a skauti v něm existovali. Také tam měli něco jako pionýry, ale k nim podle mých polských kamarádů skoro nikdo nechodil. Navštívili jsme i velká města, Poznaň, Varšavu a Hnězdno. Pamatuji si také na velké fronty před obchody na cukr, který tam v té době byl dokonce na příděl. Už tehdy prožívalo Polsko ekonomické problémy, které vyvrcholily o čtyři roky později mohutnými stávkami a založením odborového hnutí Solidarita.

Později jsem Polsko navštívil ještě několikrát a po pádu komunistického režimu zkrásnělo, ostatně tak jako naše země. Když jsem šel nakoupit do supermarketu, tak tam byl obrovský výběr zboží a fronty na základní potraviny, tak běžné za socialismu, zmizely v nenávratnu. A polského jídla se člověk nemusí bát, tam je to kvalita, něco jiného, než se dováží k nám.

Polsko jsem začal mít rád po přečtení proslulé trilogie Henryka Sienkiewicze Ohněm a mečem, Potopa a Pan Wolodyjowski. Jsou to romány, ne odborné historické práce a tak je třeba se na ně dívat. Ovšem nádherné vypovídají o polských dějinách, hrdinství a vlastenectví.

V onom rozhovoru byl polský prezident Andrzej Duda výborný. Souhlasím s jeho názorem, že Polsko se mění k lepšímu, a on krásně zhodnotil novodobou polskou historii. Oceňuji, že litoval polského obsazení Těšínska v roce 1938, a uznal to jako chybu. Na druhé straně, i tehdejší Československo se v roce 1920 nezachovalo vůči Polsku nejlépe, když čeští železničáři bránili v transportu zbraní do Polska, které tenkrát proti bolševikům bojovalo o holou existenci.

Vzpomínám si také na svůj dřívější rozhovor s jedním z totálně nasazených, který pocházel z Říčan u Prahy. Samozřejmě i pro něj to bylo hrozné, když byl nedobrovolně kdesi v Německu. Ale sám uznal, že Češi na tom nebyli nejhůř. Oni mohli po práci opustit tábor, kde žili, a jít do města na pivo. Poláci, kteří tam byli také, nesměli. „My jsme mohli dostávat neomezeně balíky z domova a hlady jsme netrpěli, akorát jsme měli málo chleba. Nicméně Poláci, Ukrajinci a Rusové jedli plesnivé buchty, které my jsme vyhazovali,“ tvrdil onen muž z Říčan. Četl jsem také vzpomínku jednoho Poláka, který v roce 1944 navštívil Prahu a divil se tomu, že Čech smí v tramvaji sedět vedle německého důstojníka. V polských městech totiž měli Poláci vyhrazené pouze zadní plošiny tramvají. Poláci tenkrát za války trpěli víc než my.

Na Polácích si vážím toho, jak dokázali odhodlaně bojovat za svoji svobodu, jejich rozsáhlého protinacistického odboje, a masového protikomunistického vzdoru, který vedl v roce 1980 k založení odborového hnutí Solidarita a později i k pádu komunistického režimu. Milé Polsko, ať se Ti v příštích letech stále daří.