Československo stát, který zklamal

Název knihy britské historičky Mary Heimannové je výstižný. Je potřeba kritického pohledu zvenčí na uměle vytvořený stát zvaný Československo, jehož velká část obyvatel v něm žít nechtěla.

Profesorka moderních dějin na univerzitě ve waleském Cardiffu předkládá v díle Československo, stát, který zklamal, svůj pohled na vznik a existenci společného státu Čechů a Slováků. Pohledy zvenčí bývají podnětné, protože autoři, kteří popisují subjekt, k němuž nemají bližší vztah, mívají nadhled a jsou objektivnější v jeho hodnocení než Ti, jež jsou s ním spřízněni. A to je i případ Mary Heimannové, která napsala skvělou knihu, v níž připomněla i skutečnosti, které jsou pro někoho nepříjemné, ale pravdivé.

To se týká i tzv. Martinské deklarace z 30. října 1918, kterou se Slováci údajně přihlásili ke společnému státu s Čechy. Pravdou však je, že ona sešlost, která tak v tehdy Turčianském sv. Martine učinila, byla jednou z mnoha. Tento „Slovenský národný výbor“ byl jedním z asi 344, které tehdy v horních Uhrách neboli Felvidéku, protože žádné Slovensko úředně neexistovalo, působily. O nějaké reprezentativnosti se nedalo vůbec mluvit, jelikož jeho delegáti pocházeli v drtivé většině z Martina a okolí a navíc výrazně převažovali protestanti, přičemž 80% Slováků byli katolíci. Takže toto prohlášení nebylo celoslovenským stanoviskem, ale názorem úzké skupiny lidí.

V květnu 1919 pak čs. ministr zahraničí Edvard Beneš na mírové konferenci ve Versailles prohlásil, že Československo bude druhým Švýcarskem, Němci budou mít vlastní kantony, němčina se stane druhým zemským jazykem, atd. Splněno z toho nebylo nic.

Stejně tak dopadla Slovákům slíbená autonomie. Ta se stala skutečností teprve po Mnichovské dohodě v říjnu 1938, kdy čs. vláda jmenovala Jozefa Tisa ministrem pro Slovensko a de facto předsedou slovenské vlády. Jenomže, k tomu došlo až pod tlakem mezinárodních událostí a nikoliv dobrovolným verdiktem pražského centra.

Podvodem byl také uměle vytvořený národ československý a to z jednoduchého důvodu. Kdyby se za státotvorné národy vzali pouze Češi a Slováci, tak by se nabízela otázka, proč ne Němci, kterých bylo tenkrát před 102 lety víc než Slováků.

Paní Heimannová píše, že Češi se na Slovensku chovali spíše jako dobyvatelé než osvoboditelé. To jsou sice silná slova, ale ne zase tak nepravdivá.

Pravdou, jak autorka uvádí, rovněž je, že Češi vytvářeli zbytečné konflikty, když se snažili nutit své představy ostatním národnostem. To se týkalo například oslavování husitství, které jim bylo vnucováno, k němuž ony včetně Slováků nemají žádný vztah. Spíše naopak, na Slovensku jsou husité vnímáni jako lupiči a násilníci.

Faktem rovněž je, že velká část obyvatel Československo odmítala. To se týkalo nejen Němců, Maďarů a Poláků, ale i nemalého množství Slováků, kterým vadila hlavně absence slíbené autonomie. V roce 1933 se v Nitře konaly tzv. Pribinovy slavnosti u příležitosti 1100. výročí vysvěcení prvního kostela na Slovensku. Z nich byl původně vyloučen předseda Slovenské lidové strany, nejsilnějšího politického subjektu na Slovensku, Andrej Hlinka. Jenomže statisícové davy návštěvníků vypískaly tehdejšího čs. premiéra Jana Malypetra, vynutily si Hlinkův příchod na tribunu a jeho následný projev.

Knize se dají vytknout některé drobnosti, tak ke stržení Mariánského sloupu v Praze na Staroměstském náměstí došlo ne 4. listopadu 1918, ale o den dřív, a počet členů Komunistické strany Československa před II. světovou válkou činil asi 70 tisíc, nikoliv 100 tisíc, jak uvádí Marry Heimannová. Ale to jsou jenom drobnosti. Jinak tuto publikaci vřele doporučuji.

Československo stát, který zklamal

Mary Heimannová

nakladatelství Petrkov

Havličkův Brod 2020

Hodnocení: 95%