Z dcery jsem udělal hvězdu, nesnáším průměrné

Můj známý nebyl zase tak originální a vzal si příklad z jiných rodičů. Třeba z hokejové legendy Jaroslava Holíka, který cíleně vedl své děti k emigraci, protože život v socialistické ČSSR nestál za nic.

Výchova dětí není jednoduchou záležitostí, a můj známý byl na svoji dceru velmi náročný. Nicméně uspěl, protože Jana je v životě úspěšná a dotáhla to daleko. Naučila se cizí jazyky, perfektně ovládá angličtinu, němčinu, francouzštinu a španělštinu. Dosáhla skvělého vzdělání, studovala i univerzitu v Yale, je cílevědomá a houževnatá, žije v USA, a má výborné manažérské místo v jisté špičkové společnosti.

Cíleně byla tátou vedena, aby se v životě neztratila. A tak ji třeba vozil k shromaždištím bezdomovců a říkal: „takhle skončíš, když nebudeš pilná a pracovitá.“ A také ji učil znát hodnotu peněz, když něco chtěla, tak si na to musela vydělat. Tatík je sice dost bohatý, ale razil zásadu. „Mladí se musí naučit, že všechno má svoji hodnotu. Když něco chtějí, tak se o to musí sami zasloužit a peníze fakt nesrostou na stromech. Schopní lidé si umí peníze vydělat, žebrají o ně pouze lidé líní a flákači. Nesnáším průměr a má dcera nebude patřit mezi průměr,“ zdůraznil známý.

Také ji doporučil četbu, užitečné pro ní byly životopisy bratrů Baťových, Forda, Rockefellera a dalších úspěšných lidí, nebo knihy typu Myšlením k bohatství apod. Naopak sociální romány byly zapovězeny, protože jsou neužitečné, nic nepřináší a jenom se s nimi ztrácí čas. „Takže takové Štrajchpudlíky od Arbesa určitě nečetla,“ povídám známému. On se rozesmál a odpověděl. „Tak Štrajchpudlíky určitě ne.“

Jinak můj známý nebyl originálním, v podobném duchu vychovávali a vychovávají své potomky i jiní. Třeba bohužel již zesnulý bývalý vynikající hokejista Jaroslav Holík, který své děti Andreu a Roberta vozil ráno před šestou hodinou ráno k jihlavskému Motorpalu, kdy tudy davy proudily ke strojům a varoval je, „takhle dopadnete, když se nebudete pořádně učit a na sobě pracovat. Chodit na šestou k soustruhu.“ A své děti Holík starší připravoval k tomu, aby emigrovali z komunistického Československa, protože život v něm nestojí za nic a nepřináší žádnou perspektivu. A tak se mladí Holíci učili anglicky. Andrea hrála tenis a odešla z ČSSR v roce 1986 za svým přítelem hokejistou Františkem Musilem, který emigroval, aby mohl hrát NHL. Mladší Robert, hokejista jako táta, už mohl z Česka v roce 1990 odejít legálně.

Asi takhle, povyšovat se nad druhé je chybou. Bez dělníků v Motorpalu nyní tedy v Boschi bychom nemohli jezdit autem, to je třeba si uvědomit, a neměli doma spoustu dalších potřebných výrobků atd. Svého známého a další rodiče, kteří vedou své děti k tomu, aby byly úspěšné, však chápu. Oni pro ně chtějí to nejlepší a my potřebujeme schopné a úspěšné lidi. Bez nich žádná společnost fungovat nemůže.