Zdravotnictví totalit. státu bylo "cikcakové", záleželo na tom, zda na kraji vládl někdo, s nímž se dalo lépe odborně mluvit: někdy to dopadlo ve skuteč. prospěch pacientů, jindy spíše ve prospěch "prokádrovaného" primáře (někdy se ale dali prokádrovat i ti slušnější doktoři, kteří neviděli jinou možnost jak zajistit ve své nemocnici dobrou medicínu), kdy primář chtěl mít vlastní oddělení, ač bylo třeba nadbytečné a ne vždy kvalitní. Systémově jsme byli celkově mnohem horší než Západ, i když jsme měli i nadané a pracovité jedince. Avšak dodnes, přes 30 let svobody, máme ve zdravotnictví různé nedostatky, které Západ systémově nemá nebo je lépe eliminuje. 90. léta jsme promarnili: zatímco bývalá NDR byla přinucena zdravotnictví reformovat podle Západu (úbytek zbytečností ve prospěch lepšího využití peněz, vyšší kvalita, lepší zákony, demokratická správa věcí v rukou pojištěnců a zástupců poskytovatelů péče, lékař. komora podrobená dohledu nezávislých soudců, lepší postavení pacientů např. v oblasti sporů s lékaři atd.). Hrajeme si v chudším malém českém zdravotnictví na byznys, ač Západ staví zejména nemocnice na veřejnoprávním principu - o nemocnicích nerozhodují lékaři, ale transparentní regulace za účasti mj. pojištěnců, kteří jsou v zahraničí vzdělanější, přes pojišťovny si najímají odborníky pro plánování vývoje kvality i hospodárnosti. Nejde tedy jen o léčebné výkony, jde o systémové ovládání ekonomiky, kvality a dostupnosti péče; my jsme v tom zčásti zůstali stále v době totality, kdy o všem rozhoduje MZ či politici na krajích, aniž by k tomu měli kvalitnější "západní" zákony.