urcite veci se nemeni nikdy, za zadneho systemu.

Kdyz za socialismu nekdo okomentoval (rekl, napsal) neco co se nelibilo, tak mu to smazali.

Je vidět, že jste ten socializmus na vlastní kůži nezažil! Když tenkrát někdo řekl nebo napsal (ovšem zveřejnit to nešlo, pouze formou samizdatu) něco, co se nelíbilo komunistické věrchušce, tak jej zavřeli na několik let do vězení za rozvracení socialistického zřízení!

Prvně jsem se dostal na tzv. západ v r. 1964 díky neskutečnému uvolnění poměrů v republice, kdy již se projevoval pomalý trend, který pak vyvrcholil v r. 1968. Byla to 30 denní cesta se zastávkami ve Švýcarsku u známých mého otce ještě z předválečných dob a pak pobyt u příbuzných ve Francii. Bylo mi osmnáct a samozřejmě bylo všechno krásné, barevné a zdálo se to jako v ráji. První kontaktní zastávka byla na prasečí farmě ve švýcarském Gossau. Otcův kamarád z mládí byl majitelem a zároveň na tom dřel od rána do večera a ta dřina na něm byla znát. Měli nádherný venkovský dům a jeho žena v místním kroji by mohla být na reklamách mléčných výrobků. Jaký rozdíl proti sedřenému manželovi. Pak následoval týden na nejkrásnějším Čtyřkantonském jezeře u otcovy invalidní známé z dob handlů, na které se jezdilo v dětství kvůli výuce jazyků. Poté týdenní pobyt u strýce ve francouzském Villard de Lans. Provozoval horský hotel. Rodinná firma. Začali ráno v 7 a nezastavili se do 21 hod. Makat museli všichni. Když přijel bratranec se svou snoubenkou uprostřed dne z týdenního pobytu ve Švýcarsku, ihned se oba zapojili do práce v hotelu a vybalit zavazadla z auta mohli až po skončení práce ve 21 hod. Pak jsme jeli na jih do krásné Provence a pak na Azurové pobřeží, kde jsem byl opět oslněn krásou a bohatstvím. Po návratu do socialistické šedi jsem o tom přemýšlel. Ano naši příbuzní a známí byli proti nám bohatí, ale prakticky nežili - jen se dřeli. My jsme proti nim měli holý zadek, ale život jsme si užívali více než oni. Nechci tím vynášet tehdejší socialismus, ale jde o to, kde jsou hranice lidského štěstí. Mnohdy jsou prožitky s blízkými lidmi i ve skromných poměrech cennější, než bohatství, které člověka svazuje. Tolik můj pocit za zážitku z mládí.

Zase se tady Cach snaží o rudou propagandu.

My máme příbuzné v SRN a Rakousku. Ti se měli za komunistů líp než my, a nepředřeli se. A také hodně cestovali. Viz pracovní doba v roce 1989 v SRN 40 hodiny týdně, v ČSSR 42,5 hodin týdně. Dovolená v roce 1989 v SRN 6 týdnů ročně, v ČSSR 4 týdny ročně.

Zasloužená karma :-)

Otec, považoval ne - reálný socialismus, jako úchylku lidstva. Souhlasím. Jako bezpartijní, služební cesty na Západ. Pravil. "Oni tam dřou - My budujeme". Oni si vydřeli sociálně žitelnou společnost. My zase, totalitní úpadek. Čísla hovoří sama, stačí uvést délku dožití. Pouze, po r. 1989 ...

Kdo chce dnes obhajovat? Nechť se dostaví k hradu Rábí. Tam je dobrý člověk - Přibík Kočovský. Právě ten, Žižkovi vystřelil oko. Sympatizanté do r. 1989? Zřejmě ve frontě stáli 2x ! ...

A mobily taky nebyly

V roce 1987 se ženou návrat autem z Paříže. Na celníci v Rozvadově před námi cca 20 aut. Čekali jsme 12 a půl hodiny, všechno vybalit a chování celníků strašné. Mnohem horší bylo srovnání vesnic a měst v porovnání se západem...

Je to tak a dnes jsme úplně někde jinde. Udělalo se hodně práce, někde více a někde méně a často za lepší vzhled naší země mohou i nenáviděné dotace. Jinak se dnes útočí na firmy, které mají zahraničního vlastníka, jak mu odvádí vysoké zisky do zahraničí. Bylo by ale zajímavé zjistit, kolik titíž vlastníci museli investovat do starých podniků a do budování jejich struktury třeba v oblasti IT. Možná bychom byli hodně překvapeni. Hezký den

Take priseji svou troskou do diskuse. protoze jsem neme ten spravny puvod, nebylo mi doporuceno reditelem skoly studium a musel jsem do ucem v CKD tehdy Stalingrad, kde jsem az do vojny pracoval.

obrabeci stroje vetsinou jeste predvalecne Volman , MAS, nebo zbrusu novy Dzerzinec k nerozeznani od Batovy MA Tu a tam Obcas nejake TOS uz ponekud modernejsi. Ne placaty kozeny remen od motoru, ale klinovy. A ty dorazy tam take nebyly uz mechanicke, ale mikrospinace.

No a dojem. Jeste v roce 2000 jsme byli se sousedy v Praze. Sosedka tenkrat pri pohledu na okna domu podotkla. Tady budou mit lakyrnici raj, a pripohleduna fasady ze zednici taky.

Když v roce 1990 navštívil po dlouhé době Tomáš Baťa ml. rodný Zlín, tak ve Svitu našel obuvnický stroj, u kterého se vyučil. byl ročník narození 1914. Takže tet stroj tam dobře fungoval nějakých 60 let.

že jsme byli jinde než západ není třeba rozebírat...ale rozvojová země, to opravdu ne

Rozvojová země ne, úpadková země ano.

Tak jednou za tři roky se mi během socialismu poštěstilo vyjet na Západ, kam jsme vyváželi nábytek. Domluvil jsem se anglicky i jakž takž německy a tak jsem tam i dvakrát vyjel napravit nějaké nedostatky v balení. Jednou jsem jel doplnit chybějící kování do skladu IKEA ve Welsu. Vlakem s dvěma kufry s kováním. Vážily 40 kg. V Horním Dvořišti důkladná hraniční kontrola. Za hranicí si mne místní celníci spletli s nějakým celníkem na naší straně a když viděli ty kufry, tak si mysleli, že se mi podařilo frnknout. Hostili mne chlebíčky, pivem, kávou a až za chvíli se mi podařilo jim vysvětlit, že se jedná o omyl. Ty návraty ze spořádané "kapitalistické" ciziny byly depresivní a tehdy bych nevěřil, že se dožiju takové změny k lepšímu.

Proc jste vyjizdel za hranice v te zelene uniforme, to jste nemel civilni oblek?